Eihei Dógen
Dógen Kigen se narodil v Kjótó druhého dne prvního měsíce v druhém roce Šódži, tj. roku 1200. Jeho otec zemřel když mu byly tři roky. Když bylo Dógenovi osm, zemřela mu i matka. Tradice říká, že když pozoroval stoupající kouř na matčině pohřbu, zažil hluboký osobní vhled do nestálosti života a začala se v něm rozvíjet probuzená mysl.

V devíti letech se Dógen rozhodl stát mnichem. Jedné měsíční noci ve svých dvanácti letech opustil tedy Dógen rodinu a domov, oholil si hlavu a stal se žebravým mnichem jménem Buppó-bo Dógen. Jedna pasáž z Maháparinirvána sútry mu obzvlášť dělala těžkou hlavu - Buddha Šákjamuni říká: "Všechny bytosti mají přirozenost Buddhy. Tathágata je věčný a neměnný." Jestliže, tázal se Dógen, mají všechny bytosti Buddhovu přirozenost, jaký má smysl rozvíjet probuzenou mysl? Proč cvičit? Proč si holit hlavu a žebrat jídlo? Dógen byl tou otázkou posedlý, ačkoli mu bylo teprve čtrnáct. Začal navštěvovat kláštery a vyptávat se mnichů. Když nakonec ztratil naději, že dostane uspokojivou odpověď, řešící jeho dilema, rozhodl se tázat se jiných mistrů. A tak odjel z Japonska lodí do Číny.

Plavba byla nepříjemná, ale nakonec dorazil do Číny. Dógena očekávala špatná zpráva - jelikož přijal pouze mahájánové předpisy a nebyl vysvěcen se všemi théravádovými předpisy, což bylo pro studujícího mnicha podmínkou pro vstup do země, musel zůstat tři měsíce na lodi, než mohl vkročit na čínskou půdu. Využil tuto dobu k přípravě plánu cesty po čínských klášterech. Právě během tohoto nuceného pobytu na lodi zažil Dógen důležité setkání. Zatímco si povídal s kapitánem lodi, přišel na palubu starý čínský mnich. Vyprávěl Dógenovi, že se narodil v provincii Sečuan před jedenašedesáti lety a že už čtyřicet let žije daleko od domova. Navštívil hodně klášterů, až se rozhodl žít v klášteře na hoře A-ju-wang. Teď tam byl hlavním kuchařem neboli tenzo. Ušel právě asi dvacet kilometrů, aby nakoupil houby, které japonská loď přivezla.

Dógena starý tento fascinoval. Prosil ho, aby přespal na palubě lodi. Tento odmítl s tím, že by narušil rutinu kláštera, kdyby zítra nebyl na svém místě. Dógen se ptal, proč by jídlo nemohl připravit někdo jiný a proč mnich tak vysokého věku stále pracuje jako tento, místo toho, aby prostě jen seděl v zazenu. Mnich vybuchl smíchy: "Dobrý cizinče, vůbec nerozumíš praxi a nevíš, co jsou slova." Dógen žádal, aby mu vysvětlil význam praxe a slov, ale tento řekl: "Jestli ještě nerozumíš, jdi do A-ju-wangu a studuj tamější učení." Pak vstal a odešel, zanechav Dógena zmatenějšího než kdykoli předtím.

Nakonec Dógenovi povolili opustit loď, a tak odcestoval na horu Tchien-tchung. Jednoho dne po jídle uviděl Dógen klášterního tenzoa, mnicha jménem Jung, jak suší houby před dódžó. Byl starý, ohnutý věkem, silně se potil s hlavou nepokrytou navzdory pražícímu slunci. Dógen se ho zeptal na věk. "Šedesát osm," odpověděl tento. "Proč neřekneš ostatním mnichům, aby ti pomohli?" "Ostatní nejsou já." "Je pravda, že následuješ Dharmu," uvažoval Dógen, "ale na slunci je takové vedro, nemůže ta práce počkat?" "Kdy jindy by se to mělo udělat, když ne teď?" Dógenovi došla slova; náhle pochopil, jak důležité je sarycu - vykonávat manuální práci pro společenství. "Studuješ-li slova," řekl tento, "rozumíš původu slov. Vyvíjíš-li úsilí pro praxi, prohlubuje se tvoje porozumění původu praxe. "Která slova?" zeptal se Dógen. "Jedna, dva, tři, čtyři, pět," řekl tento. "Co je praxe?" "Nic ve vesmíru není skryto," uzavřel tento. Později se ukázalo, že to bylo jedno z nejdůležitějších setkání Dógenova života.

V době, kterou strávil v Tchien-tchungu, se Dógenovi podařilo přesvědčit různé mistry, aby mu ukázali dokumenty vztahující se k šihó; byla to většinou keciunjaku, v té době považovaná za tajná. Dógen byl silně zasažen jejich obsahem a tím, co reprezentovala. Uvědomil si, že pravá Dharma není nic jiného než to, co se předává od Buddhy k Buddhovi, od patriarchy k patriarchovi.

Prvního dne pátého měsíce roku Pao-ťing (1225) se Dógen poprvé setkal s Njodžóem. Njodžó ho proti svým zvyklostem přijal okamžitě za svého žáka. Njodžó často říkal: "Ti, co nemají mysl, která hledá Cestu, by neměli být přijímáni do kláštera." Když takové lidi odbyl, pokračoval: "Nemá smysl učit neupřímné, ti jenom ruší ostatní." Dógen nakonec našel autentického mistra a jeho veliká pochybnost se rozplynula sama od sebe.

Učení, které Dógen přijímal od Njodžóa, bylo založeno na šikantaze, pouhém sezení. Njodžó učil: "Studovat zazen s mistrem znamená vzdát se těla i mysli. Znamená to jenom sedět bez pálení kadidla, bez uctívání, bez opakování Buddhových jmen, bez praxe pokání či recitování súter. Vzdát se těla a mysli znamená sedět v zazenu. Cvičíte-li v tomto duchu, pět tužeb se rozplyne a pět nečistot bude odstraněno."

Během,jednoho zazenu Njodžó začal křičet na jednoho žáka, který podřimoval: "Odlož tělo a mysl. K čemu je dobré spát?" Když to uslyšel Dógen, který seděl za dotyčným mnichem, zažil velké satori. Přihnal se do mistrova pokoje a zapálil tam vonné tyčinky. "Proč zapaluješ kadidlo?" ptal se Njodžó. "Tělo a mysl odpadly. Proto jsem přišel," odpověděl Dógen. Odložení těla a mysli se stalo Dógenovou odpovědí na jeho "velkou pochybnost". Touto ideou se znovu zabýval později v Šóbógenzó v kapitole Bussho. Vzal tento Buddhův výrok: "Všechny cítící bytosti mají Buddhovu přirozenost. Tathágata existuje věčně a beze změny," a proměnil ho takto: "Všechny bytosti jsou cítící, všechny věci mají Buddhovu přirozenost. Věčný Tathágata je ne-existující, a přesto existuje a mění se." Tak dal této pasáži úplně nový význam.

Víme jen málo o zbytku Dógenova pobytu v Číně. Víme, že Njodžó chtěl, aby Dógen přijal vysokou funkci v jeho klášteře, a že Dógen odmítl a začal se připravovat na návrat domů. Dohromady strávil Dógen v Číně pět let. Dógen se vrátil do Japonska "s prázdnýma rukama". Když se ho ptali, jaké učení z Číny přivezl, odpověděl: "Oči jsou vodorovně a nos je svisle." Jindy prý odpověděl: "Ráno za ránem slunce vychází na východě; noc za nocí měsíc vychází na západě. Mraky se rozplývají a hory se objevují; déšt ustává a Čtyři hory ustupují jako odliv.

Z Dógenova učení
Prostě jen pochopte, že to, co vidíte právě ted, je Buddha. Jestliže budete nepřetržitě reformovat svou rozlišující mysl přirozeně se sjednotíte s Cestou. Dnešní studenti ale lpějí na svých rozlišujících myslích. Jejich myšlení je založeno na jejich vlastních osobních názorech. Myslí si, že Buddha musí být takový a takový; pokud to jde proti jejich idejím, říkají, že takový Buddha být nemůže. Zastávají tento postoj a toulají se všude možně v iluzích, aby našli to, co je v souladu s jejich apriorními představami. Málokdo z nich vůbec udělá nějaký pokrok na Buddhově Cestě. Představte si, že jste se vyšplhali na špičku stožáru vysokého sto stop a je vám řečeno, abyste se ho pustili a udělali další krok, aniž byste si cenili svého života. Jestliže v takové situaci řeknete, že můžete praktikovat Buddhovu Cestu, jenom když zůstanete naživu, znamená to, že nenásledujete opravdově svého mistra. Pozorně o tom uvažujte.

Když se budeme snažit naučit se mnoho věcí o této vznešené a neomezené Buddhově Dharmě, nedosáhneme ani jediné věci. A i když se oddáme jenom jedné věci, bude těžké důkladně vyjasnit Buddhovu Dharmu v jediném životě, protože naše schopnosti jsou malé. Studenti, soustředťe se na jednu věc. Když jsem byl v Číně ve společenství svého mistra Tendó Njodžó, slyšel jsem tuto pravdu, a pak jsem seděl v zazenu ve dne v noci. Když bylo extrémně chladno nebo horko, tamější mniši na chvíli přestali sedět, protože se báli, že onemocní. Tehdy jsem si řekl: možná, že onemocním a zemřu. Přesto bych měl jenom cvičit zazen. K čemu být připoután k tomuto tělu? Jak bych mohl nechat cvičení když nejsem nemocný? Zemřít na nemoc kvůli praxi je v souladu s mým původním přáním. Když zemřu během cvičení předtím než vyjasním osvícení, narodím se znovu do Buddhovy rodiny díky vztahu, který jsem k ní navázal. Nemá smysl žít dlouho a necvičit. Je to zbytečné. Navíc, i kdybych si přál mít tělo zdravé a v bezpečí, mohl bych se utopit na moři nebo zemřít nějakou náhodou; jak by to bylo politování hodné. S tímto rozhodnutím jsem nepřetržitě seděl rovně dnem a nocí. Avšak ani jednou jsem neonemocněl. Nyní by měl každý z vás výhradně praktikovat celým srdcem. 100 % z vás dosáhne Cesty. Můj mistr Tendó nás takhle povzbuzoval."

Studenti Cesty často říkají, že když udělají to a to, lidé ve světě je budou hanět. To je zcela nesprávné. Je-li něco aktivitou Buddhů a patriarchů - a je to v souladu se svatým učením - měli byste se tím řídit a praktikovat to, i když vás lidé budou kritizovat. Když něco není předepsáno ve svatých písmech, a ani to nedělali patriarchové, neměli byste to dělat, i když vás lidé ve světě budou chválit. Lidé ve světě, ať už vaši blízcí nebo cizí vás sice mohou chválit nebo kritizovat a vy se můžete řídit jejich názory, když ale musíte čelit smrti a padáte do špatných říší staženi svými špatnými činy, nikdo z nich vás nemůže zachránit. Naopak, i když vás každý haní a nenávidí, ale vy cvičíte a spoléháte se jen na cestu Buddhů a patriarchů, budete určitě spaseni. Nepřestávejte tedy s praxí ze strachu, že vás ostatní budou pomlouvat. Kromě toho ti, kdo vás pomlouvají nebo chválí, nejsou nutně ti kdo pronikli k praxi Buddhů a patriarchů a dosáhli ji. Jak by bylo možné posuzovat Cestu Buddhů a patriarchů světskými hodnotami dobra a zla proto nebuďte závislí na pocitech světských lidí. Pokud má být podle Buddhovy cesty vykonána nějaká akce, vykonejte ji celým srdcem.