Tendó Njodžó
Tendó Njodžó (1163-1228) se stal mnichem ještě jako mladík. Říkalo se o něm, že je výjimečně inteligentní a brzy ho vybízeli, aby studoval sútry a šástry. Když mu bylo devatenáct, odložil knihy a vydal se cestovat od jednoho kláštera k druhému, cvičil zen pod vedením různých mistrů. Během svého putování přišel Njodžó do kontaktu se všemi formami zenu, které existovaly v jeho době a tvrdě kritizoval všechny sektáře jako ty, kdo znehodnocují pravé učení. Nesnášel výraz "zenová-škola". Jednou řekl: "V těchto dnech je Cesta patriarchů v rozkladu. Existuje mnoho mrzkých kreatur, které tvrdí, že je pět různých učení. Jaká ostuda! Nesmíme svévolně nazývat velkou Cestu Buddhů a patriarchů "zenovou školou". "Zenová škola" je falešné jméno, hluboce politováníhodné. Je to název, který používá holohlavá chamraď. Všichni ctnostní lidé v minulosti to věděli." Co se týká myšlenky, že buddhismus je nakonec totéž co jiná učení, Njodžó ji smetl několika stručnými slovy: "Tvrzení, že tři učení - buddhismus, taoismus, konfucianismus - jsou jedno, není dokonce ani na úrovni vřeštění opic. Ti, co to říkají, jsou ničitelé Buddhovy Dharmy. Je mnoho lidí, kteří se považují za učitele lidských a nebeských bytostí, císařů a vládců. Ti přispěli k úpadku Buddhovy Dharmy."

Njodžó také neměl sebemenší trpělivost s těmi, kdo vstoupíli do klášterního života, aby získali světský úspěch a uznání: "Nesčetné osoby se nekriticky prohlašují za patriarchy. Nosí pestrobarevné kesy, nechávají si narůst dlouhé vlasy a nehty a dívají se na svou klášterní hodnost jako na známku svého úspěchu - je to ubohé! Nejsou lepší než zvířata, mrtvoly v čistém oceánu Dharmy."

Njodžó odmítl všechny tyto bludné nauky a nezachoval nic jiného než podstatu - zazen. Hájil ho silně a s odhodláním: "Šikantaza," říkal, "jenom seďte." Zazen sám je pravá Cesta předávaná Buddhy, nepotřebuje nic dalšího, aby tím byl potvrzen. Je sám v sobě dokonalý a úplný. Je to probuzení všech patriarchů. Řekl: "Nejvyšší dimenze pro studium Cesty je zazen. Právě jeho síla umožnila všem velkým mistrům dosáhnout satori. Žáci musí cvičit šikantazu, aniž by k ní cokoliv přidávali."

Byl živoucí ilustrací svého vlastního učení a celý jeho život byl zasvěcen zazenu pro spásu Cesty. Vyprávěl svým žákům: "Když mi bylo devatenáct, začal jsem chodit po naší zemi a hledat mistra, ale nebyl tu žádný. Od mých devatenácti nebylo dne nebo noci, kdy bych neseděl na svém zafu. Od doby před tím, než jsem se stal opatem, až dodnes jsem ještě nemluvil s nikým ze svého starého domova, protože si nemohu dovolit marnit čas. Žil jsem vždycky jenom v klášterech, nikdy jsem nevkročil do jiného příbytku. Tím spíše jsem ovšem nemarnil čas procházkami po horách a mořském pobřeží pro svoje potěšení. Kromě pravidelného zazenu jsem v létě chodil na chladná místa a v zimě na místa méně vystavená chladu, abych tam cvičil zazen dokonce na okrajích nebezpečných propastí. Ve své mysli jsem měl pořád Buddhovu pozici jako vzor. Byly doby, kdy jsem trpěl hemeroidy - ale tehdy jsem cvičil zazen do nejkrajnějších mezí svého úsilí."

Njodžó a jeho žáci
Njodžó dával svým žákům příklad největší tvrdostí, nešetřil úsilím, aby vepsal svou víru v šikautazu do jejich těla myslí. Nikdy neopustil dódžó před půl dvanáctou v noci a začínal sedět v půl třetí nebo ve tři ráno. Když jeho mhiši během meditace usínali, vstala bil je pěstí nebo pantotlí. Někdy přerušil zazen, svolal je do jiné místnosti a takto k ním hovořil: "Jaký má smysl, abyste chodili do dódžó, jestliže chodíte jenom marnit čas spaním? Proto jste opustili domov a stali se mnichy? Myslíte si, že je možné žít v tomto světě snadným životem? Narození a smrt jsou velmi důležité věci. Tento pomíjivý svět brzy zmizí - smrt a nemoc vás mohou zasáhnout dnes večer nebo zítra ráno. Jak je tedy směšné spát místo cvičení Buddhovy Dharmy. Když v této zemi Zákon vzkvétal, mniši se soustředili jenom na zazen. Dharma dnes tak slábne proto, že k zákonu již nikdo nevybízí. I přes všechno jeho pobízení ho jednou asistent, který pozoroval, jak unaveně mniši vypadají, a připisoval jejich únavu délce zazenů, uctivě požádal, aby je zkrátil. "Rozhodně ne," odpověděl Njodžó, "ti, kteří nemají mysl Cesty, budou spát, i když zazen zkrátím. Avšak čím bude delší, tím větší bude radost těch, kdo mají silné odhodlání a vlastní mysl Cesty."

Když se stal Dógen jeho žákem, Njodžó mu řekl: "Taková je Dharma předávaná Buddhy a patriarchy. Je to květina, kterou dostal Mahákášjapa, kesa předaná šestému patriarchovi, šóbógenzo, jež existuje jenom v mém klášteře. Ostatní si ho nikdy nebyli schopni ani představit, dokonce ani ve snu."

Čistý zen
Až do dne své smrti Njodžó nikdy nepřijal žádné vyznamenání nebo poctu, ani peněžní dar; poslal zpátky fialovou kesu, kterou mu poslal císař. Jednoho dne se ho Dógen zeptal: "Proč nikdy nenosíš mistrovskou kesu?" "Od té doby, co jsem odpovědný za tenhle klášter, jsem nikdy takovou kesu nenosil," odvětil, "snad jsem chtěl zůstat jednoduchý. Ale také proto, že Buddha a jeho žáci neměli na sebe nic než hadry a na jídlo prasklé misky." "Ale všichni ostatní mistři nosí takové kesy," naléhal Dógen, "bezpochyby, poněvadž jsou hrabiví a ctižádostiví, avšak starý Buddha Wanši ji také nosil. Řekl bys, že nebyl jednoduchý?" "Když starý Buddha Wanši nosil tu kesu," řekl Njodžó, "byl jednoduchý. Také následoval Cestu. Já ji nenosím, protože se nechci držet praktik dnešních mistrů. Ale není důvod, proč bys ji neměl nosit ty ve své vlasti, v Japonsku." Pro Njodžóa byl jedině zazen Cestou nekonečna. Vzít na sebe lidskou podobu je neočekávaně dobrý osud a cvičit zazen je štěstí bez hranic. Znamená to tvořit autentický život s úplnou důvěrou a naprostou vírou v zazen, jakožto ekvivalent Boha nebo Buddhy. Soustředit se jenom na tohle je univerzální láska, která nepochází z ničeho jiného než z hluboké lásky k Cestě. Jednou řekl Njodžó svým žákům: "Je mi šedesát pět let a začíná pro mě být těžké pokračovat v zazenu. Když vás chci učit, musím vás bít, ale protiví se mi to, a dělám to pouze na Buddhově místě. Prosím, odpusťte mi to. Důvodem, proč musím zůstávat na této hoře a vyučovat Buddhovu Dharmu, je pouze to, že ostatní mistři v ostatních klášterech nevědí nic o Cestě." O rok později Njodžó zemřel poté, co napsal svou poslední báseň: "Po šedesát šest let moje hříchy zaplňovaly celý vesmír. Vynesl jsem toto tělo k výšinám. Nyní padá zpátky do pekla. Ó, nemám vůbec co říci k otázce života a smrti."

Co mistr Njodžó učil
Ačkoliv sezení v meditaci světců a mudrců překračuje připoutanost, postrádá velký soucit. Proto není totožné se zazenem Buddhů a patriarchů, kteří považují veliký soucit za nejpřednější, aby spasili všechny cítící bytosti. Hinduističtí heretici také cvičí zazen. Nikdy se však nezbaví připoutanosti, pobloudilých názorů a arogance. Proto se jejich sezení věčně odlišuje od sezení Buddhů a patriarchů. Někteří egoističtí žáci také cvičí zazen, avšak nevlastní soucit. Jejich sobecká moudrost jim neumožňuje proniknout pravý charakteristický znak všech existujících jevů; usilují pouze o zlepšení sebe samých takovým způsobem, že se linie transmise přeruší. Proto se jejich zazen věčně liší od zazenu Buddhů a patriarchů. Když Buddhové a patriarchové cvičí zazen, zavazují se hned od prvního dne sjednotit celý vesmír. Pak nemůže být ani jedna cítící bytost opomenuta nebo opuštěna. Jejich soucitné myšlení dosahuje dokonce k hmyzu a zásluhy zazenu jsou k nim přenášeny nevědomě, pro jejich spásu. Z toho důvodu Buddhové a patriarchové cvičí zazen jenom v říši touhy. Pokračují navěky, a tak docílí sladkostí mysli. Dógen se zeptal: "Co je sladkost mysli?" Njodžó odpověděl: "Sladkost mysli je závazek Buddhů a patriarchů odhodit tělo a mysl. Je to pečeť otištěná do mysli Buddhů a patriarchů." Nato se Dógen šestkrát poklonil až k zemi.