Dva lidé mi poslali odezvu na můj článek ze stránky [ www.oslikuv.net/mesias/kwan.htm ] zveřejněného na stránce [ www.spirala.cz/tiki-view_blog.php?blogId=60 ]. Takže jsem k tomu něco (dnes již stručně) dodal. Nicméně Dae Kwang je po roce zpět a ještě nosí oranžovou šerpu jako Dalajláma... což nevím co ve škole Kwan-Um představuje... ale asi to bude něco vyjímečného moc úctyhodného, jinak by to mohl nosit přece každý prostý člověk z ulice. Což by ovšem mohlo mást některé adepty Zenu... Komentář Slepého Osla je tučně... Slepý Osel

Když jsem někdy v roce 1991 nebo 1992, tyhle dvě čísla se mi prostě pořád pletou... přijel vlakem z New Yorku do Providence, byl jsem pln očekávání, nadšení, měl jsem v hlavě strašně moc otázek. Hlavně - dosáhnu osvícení? Za jak dlouho? Bude hrozné vstávat každý den v půl páté?

Ale měl bych nejdřív vysvětlit, proč jsem vůbec do Ameriky kvůli Zenu jel. Na začátku byl Úvod do zenu od profesora Daisetze Suzukiho. Ten mě dostal, když na jednom místě píše, že zen boha ani nepopírá ani nepotvrzuje. A pak mě dostal podruhé, když vysvětloval satori, osvícení. Dával příklad v rozhovorech starých mistrů a žáků. Jaká je nejhlubší pravda? Mistr odpovídá: Kachny táhnou na jih. Žákovi naskočí husí kůže a dostává satori. Já jsem dostal husí kůži, když jsem tohle četl, ale ne proto, že bych dostal satori, ale protože mě naprosto šíleně vzrušovalo, že se tady lidská kultura dotýká nějakého strašně úžasného tajemství, že tady je šance rozluštit něco, o čem se mi nikdy ani nesnilo!

K této propagandě se nebudu ani vyjadřovat.

Zapomněl jsem říct, proč tenhle článek píšu. Michal v jednom komentáři posílá odkaz na stránky jistého člověka, který přišel do styku se zenovým mistrem Dae Kwangem a kde ho podrobuje zrdcující kritice. Je to úžasný materiál k zamyšlení, vážím si toho, že to v sobě neudusil a pěkně to vykřičel do světa. Umím si představit, že spousta jiných lidí by si to nechala pro sebe.

Jenže profesor Suzuki, ve své knize z 30.let dvacátého století, kdy nemohl tušit, že v devadesátých letech bude v USA zenové centrum skoro v každém větším městě, mě odradil tím, že píše, že ke studiu a praxi zenu je potřeba jet do Japonska a vstoupit do nějakého kláštera, kde bude nějaký autentický mistr... Taky píše, že průměrnému adeptovi trvá asi 8 let, než pronikne do základních principů učení zenu.

Stačí jedna rána do vlastní palice... nebo kopanec od Pravého mistra do zadku. Ale takového mistra na světě nenajdete... páč by se u něj nikdo nemohl učit... a nic od něj získat. Proto bylo nutné všechna učení přizpůsobit mentalitě získávání a ztrácení... hiearchické struktůře, časové nutnosti, vyvíjení úsilí a trýznění sebe sama... a tak 8 let je již dnes málo... takových šedesát... v zavedeném systému... páč čím déle to trvá... tím větší je zisk organizace... težící z utrpení ducha.

Potěš pánbůh, satori mě zajímalo, ale asi ne zas tolik, abych se učil japonsky, odjel na osm let do japonského kláštera, vstával tam osm let ráno v pět nebo snad ve čtyři a nechal se zenovým mistrem mlátit pravidelně klackem po hlavě. S chabou nadějí, že dosáhnu satori, v japonštině... Ehm.

Takže vězte, že jsem to vzdal. Zen pro mě měl být jen jakýsi nesplnitelný sen...

Jenže to jsem netušil, že dokonce i v Praze se už otvírá nějaké zenové centrum, kam jezdí učit pravý zenový mistr Seung Sahn... Netušil jsem to, ale koupil jsem si knihu Pouze nevím od téhož mistra. Byla to jedna z nejprotivnějších a současně nejvíce provokativních knih, které jsem kdy četl. Ono se ani nedá mluvit o četbě, spíš o neustálém matení mysli nekonečným množstvím koanů v knize obsažených. Jenže už jsem byl načat...

Možná bych i "tento" druh zenu zavrhl, ale sugesce, jakou vyvolala kniha profesora Suzukiho a to, jak mnich dosahuje satori při pohledu na divoké kachny... na to se nedalo jen tak zapomenout.

Co dělat? Trochu jsem přešlapoval na místě. Už jsem věděl, že v USA je zenové centrum v Providence, kde Soeng Sahn učí. Mohl jsem se tam vydat a cvičit aspoň v době prázdnin, byl jsem totiž tehdy zaměstnán jako učitel na střední škole.

Pak jsem narazil na česky vydávaný sborník Zen, konkrétně na jeho 4. díl. Tam jsem objevil něco naprosto nevídaného, neslýchaného... verše japonského zenového mistra a básníka Ikkjúa. Např.:

šoustání lichotky úspěch peníze já ležím na zádech a cucám si palec

je mi před sedmdesát a pořád ještě je tvrdý v mojí slepé milence

nikdo neví ani hovno nazdar prachu, jak se máš?

vyseru se a nabídnu to buddhovi

Tak to rozhodlo. Divoké kachny a satori jsou sice hezká věc, ale tenhle zenový mnich působí, jako by na světě nebylo nic, co by mu bylo svaté. A přece je zenovým mistrem. Nebo napsal:

z toho zenu se mi už dělá špatně dokonce i ve spánku mě děsí a probouzí mě v hrůze

Bylo by to nějaké negativní, zen zavrhující učení, kdyby k básním nebyl připojen text, který vysvětluje, jak Ikkjú dosáhl osvícení. Ikkjúův antizen nebyl popřením osvícení, popřením moudrosti. Ikkjúův křik a pláč a erekce a děs a touha a krev je jen potvrzením jeho nejživější zkušenosti pravého já. Neguje, nadává, proklíná, aby očistil, aby probudil, aby otevřel naše srdce skutečné pravdě a nikoliv nějakým náboženským výkřikům bez života.

Paradox je ten, že tuto skutečnou pravdu, živou zkušenost, dokáže odhalit, nebo pomoci nám odhalit, právě například zenový mistr. A nemusí to být někdo tak slavný a legendární a tak originální a nepřekonatelný jako Ikkjú. Může to být docela obyčejný zenový mistr, jakých jsou desítky... Je to stejné, jako když vás bude bolet zub. Můžete jít k tomu nejlepšímu zubaři na světě, on vezme svou nejlepší vrtačku na světě a svýma nejšikovnějšíma rukama vám vyvrtá kaz a zaplombuje. Super! Zaplatíte za to něco kolem deseti tisíc korun. Nebo půjdete támhle k zubaři na rohu a ten udělá v podstatě totéž za dvě stovky. Je ale možné, že ho pak budete pomlouvat, jak to bolelo a že ta plomba nemá přesně ten odstín, co okolní zuby. Jde ale o to, že už vás zub nebolí a kaz je odstraněn.

K této propagandě se nebudu ani vyjadřovat.

Kde jsem to přestal. V Providence. Přijel jsem do Providence. Ne - přeskočil jsem. Totiž když jsem se dostal k veršům Ikkjúa, naprosto jsem byl rozhodnut, že to je moje cesta, můj směr, že mě nezajímají žádná přetvařená náboženství, hry, filozofie, že chci na vlastní kůži zažít to, co prožíval Ikkjú. Lépe řečeno, já už jsem začal tehdy věřit, že to zažívám. Přece i já jsem souložil, koupal se v jezeře, nadával, měl v noci sny, můry, navíc Ikkjú v jednom verši říká: Ty jsi mistr, nikdo jiný tu není!

Ikkjúovi jsem naprosto věřil. Nikdy jsem v české literatuře nenarazil na básníka, který by tak živě vystihl mé vlastní sny, bolesti, touhy, rozkoš, smutek, otázky... Od té doby nevěřím na "exotiku" japonské kultury. Ikkjú a dnes také Rjokan jsou mi bližší než Jaroslav Seifert. A to je mi Seifert hodně blízký. Ale on popsal tak 20 procent toho, co jsem kdy prožil, kdežto Ikkjú jako by mi mluvil z duše, u něho je to tak 90 procent.

Takže katapultován Ikkjúem jsem dorazil do Providence, kde jsem byl odhodlán statečně cvičit. Hned na začátku jsem narazil na kontrast měkkých, tichých místností, všude takové harmonické ticho, milí lidé, vůně kadidla - a bum! Strašný zvuk gongu mě ráno budí v půl páté! Nikdy jsem neslyšel nic tak strašného, jako byl zvuk tohoto korejského gongu! Netušil jsem tehdy, že mi bude trvat přes deset let, než si na takové vstávání zvyknu.

Teď srovnám své pocity s pocity toho člověka Nuly, který popsal svou zkušenost velmi kriticky a který se účastnil podobného cvičení jako já, navíc se stejným mistrem, totiž Dae Kwangem. Také on četl o různých skvělých čínských a japonských mistrech. Také on měl nějaké ideály, jak takový mistr bude vypadat, jak se bude tvářit a co bude říkat.

Ale kdepak... nechtěl jsem tam jít... protože lidé svou chorobu přenášejí do všeho... zjistil jsem že problém není nikdy v učení, ale v mentalitě lidské nenasytnosti... a tedy zaslepenosti. Přátelé však rozhodli a tak jsem se přidal.

Pamatuju si, že když jsem poprvé přišel do meditační místnosti, ovlivněn mým drahým Ikkjúem, se mi nechtělo klanět Buddhovi, totiž té soše na oltáři. Ale řekl jsem si - zajímá tě ta nejzazší zkušenost, tak tady nerevoltuj. Rozhodl jsem se, že se budu klanět nikoliv Buddhovi, ale PRINCIPU.

Principu smažení se ve vlastní šťávě za vlastní peníze. Inu hlad si žádá oběti. Peklo si žádá snažení...

Tušil jsem, že Ikkjú objevil nějaký princip života, který si nevycucal z prstu, ale ke kterému ho přivedlo učení Buddhy.

A to říká po minimálně 8 letech studia Zenu?

Teprve když ho Buddha přivedl k osvícení, mohl si dovolit Buddhu častovat ptačím trusem a podobně.

To vy častujete denně Buddhu ptačím i jiným trusem... kdežto Ikjjú mu skláněl nejhlubší poklony!

Já jsem ale do Providence přijel jako vyjukaný mladíček, který dosud nic nepochopil a který se chce učit. Inu, rozum mi říkal, abych se poklonil a dál to neřešil. Nevím, co rozum říkal Nulovi,

Mi rozum neříkal nic... stačilo to vidět... naskočila mi husí kůže a měl jsem satori... víckrát tam již nemusím. A to je panečku úleva...

Ale myslím, že Nulův problém je v tom, že on je přímo přeplněn vlastními myšlenkami a obrovskou zlostí. Kde tu zlost nabral, to opravdu nevím.

Zlobil jsem se na kukačky, že se tak rozmohly a vykrádají bohatství jež patří nevinným. Každý kdo něco někomu nabízí je označen pečetí pekelnou a musí trpěti ohněm... ať už je to "guru" nebo jeho hladoví "žáci"... jež jsou jen doblblí kvákáním černé žáby a syčením hada...

Vím jen to, že taková zlost, s jakou on prezentuje svoje zážitky ze zenového cvičení, pravděpodobně bere člověku naději, že se na věci bude moci dívat střízlivě.

Zlost? Vždyť je to spíš k pláči... mistr který udeří žáka holí... je zlý? Promiňte, že jsem vás udeřil jen slovem... budu již zticha pokud nebudete rozšiřovat váš Zen. Jste opití Zenem... a mi je ze Zenu hodně špatně. Proto nepiju s vámi. Jsem jen pracovníkem protidrogové léčebny!

Když vidíte rudě, také sníh je rudý.

A když jste opilí, klaníte se Ďáblu a podepisujete smlouvy jako by se nechumelilo.

Ale zenoví mistři nás učí vidět bez barevných filtrů, ocenit skutečnost takovou, jaká je sama o sobě.

To je ale pitomost... ty máš filtr ale velmi úzký... jen "zen" a "zenový mistr" Až zmizí filtr zmizí i jakýkoliv mistr! Dokonce zmizí i zen! Slepý Osel říká je jen jeden zen... a to žádný Zen! Je jen jeden Buddha a to žádný Buddha, je jen jeden Bůh a to žádný Bůh... Pokud bych měl mluvit ve vaší terminologii...

Takže já jsem byl otráven, že musím vstávat, nevěděl jsem přesně, proč se mám klanět té soše, nevěděl jsem, k čemu je dobré dřepět několik hodin denně na zemi a počítat dech či co... Připadal jsem si většinou jako vůl. ALe taky jsem měl svůj rozhovor s mistrem. To ještě nebyl Dae Kwang, byl to Wu Bong, tehdy ještě docela mladý kluk. Nebyl mi vůbec sympatický. Jeho otázky a odpovědi mi připadaly jako z běžícího pásu. Podobně jako Nulovi. Ať jsem na koan odpověděl jakkoliv, nikdy to nebylo dobře.

Protože jsi pochyboval o sobě samém... a za to se musí platit.

Nevím jak Nula, ale já jsem tušil, že ať už jsou koany hovadina nebo ne, s mojí myslí něco není v pořádku, protože z tohohle koanovýho party dělá strašný drama. A strašný drama z toho ve svým článku dělá Nula.

Nedělám drama z koanů... protože jen prase se je snaží řešit. Vyřešil jsem všechny koany pouhým lusknutím prsty! Tedy tak, že jsem je vůbec neřešil... protože ať byl koan vyřešen nebo ne... stejně to bylo k hovnu. Slunce mě pálit nepřestalo... a prdel jsem si utírám dodnes stále sám...

Pořád jsem se v myšlenkách vracel k Ikkjúovi. Někdy jsem si zanadával - kdyby tady byl Ikkjú, ten by ti ukázal. Jenže Ikkjú tu nebyl, byl jsem tu jen já. A ukázat jsem to měl mistrovi já, ne nějaká legenda z japonské historie. Jezdil jsem na traktoru, sekal trávu na pozemku zenového centra a pořád dokola si opakoval - řídím traktor - nirvána, řídím traktor - nirvána... Pořád dokola. Nebo jsem chodil po lese a pořád si říkal: Je tento les moje mysl nebo to není moje mysl? Málem jsem se z toho zbláznil.

A stále to ještě neskončilo viď... jen sis dal pauzu.

Mám takový dojem, že Nula má podobné šílenosti v hlavě, ale jeho mysl na něm spáchala podvod. Nakukala mu, že on je ten Pan Chytrý, který do Toho vidí. Má v mysli jakousi pojistku, která mu brání přiznat si, podobně jako mnoha jiným lidem, kteří kdy narazili na ten hnusný Zen, že to on je mimo.

Jsem nesmírně šťasten, že jsem mimo takový Zen.

Dae Kwang mu říká: Tvoje mysl je mimo cíl. Víceméně slušně Nulovi říká, že je magor.

To je poklona! Neboť všechny vaše cíle jsou jen ve vaší mysli. Jinak prázdné kecy... zajímalo by mě, jaký cíl měl tedy pan Mistr na mysli, a nebo kam si jeho mysl odskočila toto závratné zjištění zjistit... možná že se někdo ambiciózní z tohoto sdělení posere, ale Nula jen kroutí hlavou jak se někdo může vůbec přikládat váhu takovým řečím staré lstivé cigánky, která mluví navíc ze spaní!

Ale Nula si myslí, protože je tvrdohlavý a chytrý, že Dae Kwang je robot na zen, a ne skutečný učitel moudrosti.

Tak to bylo bezprostředně viděno a s tím nic nenadělám ať bych o tom přemýšlel sebevíc... vrátit a změnit to už nejde. Dae Kwang je pro mě již mrtev... zabil jsem ho...

Takže někdo si teď řekne, že já jsem byl submisivní a bázlivý a mistrovi jsem chtěl podlézat, aby uznal moje odpovědi. Omyl, jednou jsem takhle přišel do pokoje za Dae Kwangem, celý rozrušený a řekl jsem mu: Dneska tě zabiju. Myslel jsem to obrazně, jako že zabiju myšlenku na něho. Jako že už mě nebude s těma koanama trápit. On byl v klidu.

No ty jsi mu to jen sliboval a skutek utekl, já to prostě jen udělal.

Takových výroků už musel za dobu, kdy učil zen, slyšet x. Stejně jsem ho nezabil. Ani obrazně, ani fyzicky. Jsou koany dementní hra? Je to souboj? Ověření chytrosti nebo moudrosti nebo rutina? Koan je to, co z něho uděláte vy. Nikdo jiný tu není. Když si v mysli vytvoříte obraz koanu jako dementní hry v čele se strategicky dementním mistrem, máte to! Je to potom skutečně tak, protože vy jste si ten obraz v mysli vytvořili. Koan jste vy. Když jste naštvaný, když zuříte a před očima vám sedí nějaký pseudomistr s pseudoholí, kterou mu vytrhnete z ruky, přesně taková je vaše skutečnost.

Já jsem netvrdil že Zen je jako šachy... to naopak mi tvrdil Dae Kwang. Což mě šokovalo... takže souboj si ze všeho děláte vy... já jsem vytancoval ze sítí naprosto excelentně a to tak, že jsem přistoupil na hru šachového zenu a bavil jsem se tím... jak bezcenná Hůl nabírá cenu až do takové míry, že zenový mistr už nevydržel v klidu jen tak sedět a vyběhl si pro svou zlatou medajli z této šachové partie! Kéž bych ji stihl dřív zahodit mezi rákosí přilehlého rybníka!

Když vás to baví... Jaká je ale skutečnost objektivně? Jaká je pravda objektivně? To lze vidět, teprve když tu zmatenou mysl zcela uklidníte a necháte promluvit svou přirozenost. Je vaší přirozeností bojovat? Tak bojujte? Je vaší přirozeností milovat? Milujte! Můžete udělat cokoliv, ale pravý mistr pozná, jestli to je z vás, nebo z nějakého chaosu, který jste si vytvořili v mysli.

A celý tamten Zen je vytvořen z chaosu vaší mysli. A protože jedna si to potvrzuje druhé... chaos bují a za ta desetiletí roste a roste... Ikkjú proto již před tisícem let odešel z podobného zenového kláštera a postavil si chatrč u Slepého Osla! No a za těch tisíce let se stala lidská mysl o to nenasytnější, o to chaotičtější... a váš Zen je toho obrazem.

Dae Kwang používá METODU, ano. Má určitý styl, jak komunikovat se žákem, tento styl se naučil od korejského mistra Soeng Sahna. Možná vám bude styl Soeng Sahna připadat atraktivnější, ale je to stejné jako jít k luxusnímu zubaři a k obyčejnému zubaři. Jste snad zenoví snobi?

Mě rozbolel jen jeden zub a to ze až tam z toho modlářského Zenu... vy máte však naději pouze na luxusní protézy od slavného zubaře. Až se zbavíte svého snobství, pak uvidíte plnou ulici lepších mistrů než je Dae Kwang a až se zbavíte sami sebe pak uvidíte to co viděl Ikkjú. Kostlivce žáků a kostlivce mistrů :-)

Co se týká toho, co z koanu VY sami uděláte, tady je příběh o jakési korejské dívence, která v deseti letech dosáhla osvícení. Dosáhla ho tak, že tři měsíce nonstop opakovala jakousi mantru. Nevím jakou, ale mistr Seung Sahn pořád zdůrazňuje, že nezáleží na obsahu mantry, ale na tom, zda jí věříte. Takže mistr Seung Sahn učí, že mantrou může být klidně coca-cola, coca-cola, coca-cola, coca-cola. Takže ta dívenka si třeba tři měsíce opakovala coca-cola, coca-cola... ale myslím, že tehdy ještě kola v Koreji nebyla, v každém případě mantra může vaši mysl takovým způsobem zmastit, že nakonec nevíte, čí jste... a když absolutně nevíte, kdo jste, je už jenom krok k tomu se probudit úplně. To se taky stalo téhle dívence. Probudila se a žila spokojeně a vesele. I dozvěděli se o tom místní zenoví mistři a řekli si, že by byla škoda to nechat jen tak být a neověřit to. Pozvali si dívenku na pohovor a ona, protože nebyla vzteklá a odmítavě naladěná jako pan Nula,

Námitka...

v klidu ke starým pánům zašla. Ti ji dali, jak jinak, koan. Je uplně jedno který, jak brzo pochopíte. Když koan dořekli, dívenka se poškrábala na hlavě a řekla: Mohl byste mi to zopakovat, já jsem neslyšela dobře ten začátek... Mistr jí koan zopakoval. Dívenka řekla: Děkuju. End of story, mistři zajásali a potvrdili její osvícení.

"Mistři" zajásali, ale Dae Kwang by nezajásal. Páč sám není přirozený ale je poskvrněn skvrnou jež slepí nazývají Zenový mistr. A já nechci být nikdy Zenový mistr... Protože ti co nad něčím jásají musejí pak i nad něčím truchlit a proto zrazují Buddhu jen aby se mstili na nevinných a to si říkají Bodhisattwa.

Tady vidíte, že koan nevytváří mistr, ale vy. Záleží na vás, co z toho ve své hlavince vypatláte. Dívenka se jim na nějaké přiblblé koany mohla vykašlat a taky to udělala.

Nula to udělal taky. Viz jednotlivé odpovědi. A ani po dvou letech to některým nedává spát! Protože oni nemohou... se na to vykašlat.

Co myslíte, že po vás zenový mistr chce? Šachovou partii? Hru na schovávanou? Strategie? Bitvu? Osvícení? Moudrá slova? Bouchání do podlahy? Nic z toho. Chce abyste projevili svou pravou podstatu.

Ale tu mají doprdele všichni ti, jež o Zenu nic nevědí! Tak je nechte být! A Nula bude mlčet. Napravovat to co jste způsobili pak trvá i dvacet let pro movité... a pár dní pro upřímné a poctivé.

Co udělala ta dívka tak fantasticky osvíceného? Nic. Oni ji chtěli nachytat - zamotat její mysl do nesmyslných otázek a ona jim to nespapala. Totéž chtěl Dae Kwang po panu Nulovi. Ale pan Nula, místo toho, aby Dae Kwongovi ukázal svou čistou mysl v praxi, s ním urputně a tvrdohlavě bojoval.

Když to tak chceš vidět, tak si to tak viď.

Spletl si zen s nějakou šílenou hrou na chytřejšího. Nebo na soucit? Nebo na moudrost? Pan Nula říká: Dae Kwang udělal tohle a tohle špatně, měl říct tohle a tohle. Pokud je pan Nula tak moudrý a do věci vidí, jak je možné, že z celé záležitosti udělal takové drama?

Pro mě to byla fraška, drama to je a ještě hodně dlouho bude pro vás... a pro všechny ty jež poskvrníte, a těch bude kwan-tum... takže mé srdce přiznávám opravdu mě zabolelo a vlasy se mi hrůzou stavěly na hlavě, ale dnes jsem i od toho osvobozen a nedivím se již ničemu... pošetilce nenapravím... ať si to vyžere Dae Kwang a jemu podobní sám. Dnes vidím všechny mistry jako mnohem větší otroky než jsou jejich žáci, protože to co si nadrobili... jim přinese takovou karmu s níž se nevymotají dřív než všechno co zaseli nesklidí... a tak díky knihtisku... se zasévání dělá ve velkém a ikdyž tu mistr už není knihy jsou tu i 2000 let... a stále učinné semínka produkují...

Srovnejte to s reakcí té korejské holčičky. Mysl pana Nuly připomíná naftu, mysl dívenky vodu ze studánky.

I kdyby tomu tak bylo... co je mi do stavu "mé" mysli... kdo se o to musí zajímat, jako by to bylo puncem nějaké dokonalosti a vyleštěnosti?

Třetí rok mé praxe Kwan Um jsem cvičil v Polsku na letním odosobnění, které vedla Dorota Krzyzanowska. Třetí týden jsem chodil na její koanová setkání mezi čtyřma očima, celé jsem to považoval za hloupou hru, ale něco mi říkalo, že to prostě takhle funguje a nemá smysl se tomu bránit... Zkrátka přijdu takhle do místnosti Doroty, a ještě než mi stačí položit otázku, ten svůj koan, už ve stoje jí říkám, že jestli má žízeň, přinesu jí z kuchyně pomerančový džus. Ona se směje a pak zvážní. OK, říká. Ty jsi to prokoukl a já s tebou ztrácím čas. Vím to od začátku.

No a Nula by řekl... kliď se mi z očí podvodníku! Takových chytráků jsem už viděl... a nemůžu říct proč, poněvadž by to zabránilo mnoha chytrákům... k upřímnému zvracení.

Ale musíš se naučit jazyk zenu, pak budeš moct pomoct hodně lidem.

Pomoct pomoct a pomoct... a čím víc tím líp... a lépe mnoha a nejlépe všem... Dealeři drog také pomáhají lidem od utrpení způsobeného prostředím jež sami vytvořili... a tak pomáhají a pomáhají... a všichni závislí je mají rádi a uctívají je jako bohy a vládce míru a klidu... a tak to kolo nikdy neskončí... neboť ze závislých se stanou stejní dealeři... jež chtějí lidem pomoci od trápení a ukázat jim stavy božské mysli...

Víte, jak můžete pomáhat lidem, teda jako učitelé Cesty,

Ach ta pýcha... ta s vámi mává... kvůli ní zaprodáte všechny nevinné peklu. Chcete zneuctít svaté věci svým trusem?! Pomozte nejprve sami sobě od prachu ve svých očích!

když vás rozhodí nějaký hloupý hlavolam? Takže Dorota mi naznačila, že má smysl naučit se s koany zacházet. Je to jako judo. Nesmíte utéct, ani protivníka kopnout do hlavy. Když dostanete koan, váš vztek vám nepomůže. Vaše nerozhodnost taky ne. Zmatek taky ne. Takže co? Musíte odpovědět v klidu a jasně. Ale nemyslete si, že když odpovíte v klidu a jasně, bude to správně. To je popření principu koanu. Koan není o "správně nebo špatně". Koan je o životě a život je tento okamžik, ještě než začneme přemýšlet. Přemýšlet není chyba, samozřejmě, ale představte si, že byste přemýšleli, kdyby váš partner řekl: Chci se milovat. Vy byste řekli: To si promyslím. A přemýšleli byste hodinu, dvě hodiny, celou noc. A nikdy byste se nemilovali. Nebo byste reagovali jako pan Nula: To je nesmysl, co to je za strategii? Chceš se milovat, ale měla jsi říct něco jiného, ty huso! Tak ona se chce milovat!

Ach jo...

Koan je jako když vám partner řekne, že se chce milovat. Musíte to udělat. Dobře, nemusíte to udělat hned, ale jednou to udělat musíte, to je odpověď na koan. Nemám ponětí, jestli moje rodiče, když mě počali, dělali skvělý sex a je mi to srdečně jedno. Možná to byl strašně nudný sex. Ale já jsem byl stvořen ve svém počátku.

Jak dlouho medituješ? A jak dlouho jsi už stvořen? Já třeba nemám rodiče ani mysl nežiju v žádném vesmíru... asi se na mě vylila nějaká milost, protože nedovedu pochopit, jak někdo může meditovat 10 let a ještě ani nedospěl k prvnímu převratnému zjištění kde se vše nachází.

A tak je to i s koany. Vaše odpověď může být nudná, banální, ale musí mít život. Jinak nedáte jiskru přítomnosti. A mistr to pozná.

To je zajímavé že to nepozná u laiků z ulice... které chcete učit cestě tak, že jim na dvacet let ukradete to co měli... a schováte to před nimi ať to hledají... zneužijete jejich nevědomosti... a jestliže teď lžu... tak mi odpovězte na otázku co není Zenem, když i letící kachny jsou nejzazší pravdou... což takhle vraždící terorista? Není snad taktéž nejzazší pravdou?

Dae Kwang ví moc dobře, co dělá. A to, že v klidu píšu tenhle článek je jeho práce - je tu jeho pečeť. To on mě trápil s koany. To on na mě nenechal nit suchou. Jednou jsem za ním přišel a řekl mu: Já končím, já odcházím, je to důležité učení, důležitá praxe, ale nic pro mě, radši půjdu do města na pizzu. On řekl: To je možné, ale druzí lidé budou zmatení. Proč odešel? Co je s ním? Prosím, mysli na druhé.

Na které druhé? Na ty milióny svobodně rostoucích stromů nebo na těch 50 okrasných bonsaí v místnosti Dharmy? Nesnáším bonsaie...

Dae Kwang věděl, že mám pěkně egoistické tendence. I kdybychom byli stokrát osvícení a já netvrdím, že jsem byl, když něco začnu, tak to taky dokončím a když se přihlásím na třítýdenní odosobnění, tak odtamtud nebudu utíkat.

A utíkat je přednost nebo slabost? Smažíte se v pekle a ještě to vystavujete na obdiv? Kdo vám řekl, že se musíte snažit abyste byli přijati Bohem nebo, já nevím, komu lezete do zadku? Abyste se museli deset let pitvořit a pitvořit dle nějakého, sami sebou umanutého a nejlépe toho nejsvatějšího a nejvyššího ideálu, abyste se na sebe konečně mohli podívat do zrcadla! Co je to za nemoc dávat si před sebe vzor a nad sebe bič?

Jsem Dae Kwangovi vděčný, že mě nepustil. Jednou jsem z odosobnění utekl do cukrárny. Přísahám, tak moc jsem toužil po dvou týdnech rýže a kaše a zeleniny po čokoládě, že jsem v době volna odběhl mimo pozemek centra, kousek po cestě a hupky dupky do cukrárny. Koupil jsem si Toblerone. Jako cennou kořist jsem si ji donesl na zahradu centra a tam ji začal tajně požírat, jako šakal v savaně požírá mrtvolu. A z hrůzou jsem zjistil, že ta čokoláda opravdu chutná jako mrtvola. Neměla žádnou chuť. Přestal jsem si namlouvat, že jsem někam unikl, že jsem něčeho dosáhl a pokorně jsem se vrátil mezi ostatní zametat podlahu.

Ježíši Mariá... asi se na mě opravdu vylila velká milost...

Nemůžeme uniknout sami před sebou.

Tak neutíkejte k Zenu... kdo vás honí?

Realita bez nálepek, bez názorů není tak marná věc. Mezi sebe a druhé můžeme stavět zdi. Pak do těch zdí dramaticky a bolestivě narážet. Anebo můžeme najít živý kontakt s druhými. Je jedno, jestli jsou to cukráři nebo popeláři nebo zenoví mistři. Každý si zaslouží náš úsměv na uvítanou a živé slovo komunikace. Slovo člověka, který neutíká ani před sebou, ani před druhým.

S takovým se nikdo nechce bavit! Opovrhuje jím, protože on nic nenabízí! Začne se vysmívat vašim snům.

Je na světě jen jeden případ, kdy je potřeba utíkat. Když na ulici potkáme hladového tygra. To je pak lepší vzít nohy na ramena a křičet z plných plic: Tygrrrrrrrrrrrrr!!!!!

Je na světě i druhý případ... a to když na ulici potkáte Zenového mistra, nebo Učitele Dharmy... to je pak lepší učinit oko okem a ucho uchem a uniknete zlému. A pokud máte dobrou ránu... přiložil bych mu i kopanec do řiti... A pokud myslíte i na ostatní... tak vzít nohy na ramena a křičet z plných plic... "Sám pokušitel!!!!"

Slepý Osel