Fujó Dókat
Fujó Dókai (1041-1179) měl Buddhovu mysl a pravý zen rostl a vzkvétal díky němu. Ve Fujó Dókaiově době byly slova a činy dávných předchůdců ustanoveny za standard a otrocky kopírovány mistry a žáky. Fujó Dókai ostře kritizoval takové chování. Říkával svým žákům: "Proč jste vešli do mistrova dódžó? Proč klapete klapačkami? Proč máváte bossu? Proč řvete na východ? Proč boucháte na západě? Proč jste jako epileptici? Proč křičíte na džóza (mnichy) a bijete je? Protože nejenom že bijete mnichy, vy se také vysmíváte dávným předchůdcům." Pak na ně naléhal, aby necvičili nic jiného než zazen a gjódži, aby vedli jednoduchý život, neusilujíce o zisk nebo pocty. "Nezatemňujte svůj přirozený život hledáním osobního zisku nebo starostí o své osobní zdraví. Jestliže se dokážeme upokojit ve svých myslích, nepotřebujeme Buddhu ani žádné předchůdce. Jestliže necvičíme tady a teď, kdy budeme moci cvičit pravé gjódži? Toto gjódži samo stačí pro hledání Cesty. Pro Cestu stačí cvičit gjódži. Když to nepřijmete, budete marnit čas po celou věčnost. V pravém cvičení není slyšet žádný hlasitý zvuk, nevládne tu nic než naprostý klid. Jediné, co musíte, je nechat se naplnit prostou chutí Cesty, osvobozeni od komplikovaných barev a zvuku běžného života. Já, nezkrocený mnich, nyní prohlašuji, že toto je pravá chuť rodiny Sótó zenu."

Jeho přesvědčení a cvičení byly tak silné, že přitahovaly tisíce žáků a získaly si podporu vládce města. Ten ho doporučil císaři, který se rozhodl udělit mu titul zendži (mistr zenu) a darovat mu fialovou kesu. Třikrát odmítl Fujó Dókai tyto pocty a vyprovokoval tak hněv císaře, který ho poslal do vyhnanství do vzdálené provincie. Když se ho ptali, proč odmítl, řekl, že mu řodiče dovolili odejít z domova a stát se mnichem, pouze když jim slíbil, že se navždy vyhne zisku a poctám a bude cvičit Cestu zcela upřímně.

Na daleké hoře, kde našel útočiště, otevřel Fujó Dókai nové dódžó a znovu se u něho shromáždilo mnoho stoupenců. Dódžó bylo chudé a Fujó Dókai dával svým mnichům jen jedno jídlo denně. Když se jejich počet zvýšil, dal do polévky víc vody, ale stejné množství rýže jako předtím. Výsledkem bylo, že s ním zůstali jen ti nejodhodlanější mniši. "Fujó Dókaiova polévka" byla oslavována v celé historii zenu - právě v jeho silném, přísném dódžó se zrodil duch zenu, který je nám dnes předáván. Fujó Dókai ukončil jedno ze svých kázání takto: "Vposledku vás nemohu vychovávat, protože nakonec musíte porozumět sami. Chcete-li jíst a spát v mém dódžó, zůstaňte. Jestli si myslíte, že tady dostáváte málo, jděte. Jak chcete. To je můj způsob výchovy. Jděte do jiného dódžó. Když vám nechutná rýžová polévka, nemusíte ji jíst, nic vás nenutí, abyste tu zůstali. Prosím, jděte."

Z těchto podrobností jeho života vidíme, že Fujó Dókaiovo cvičení bylo tvrdé a dokonce asketické. Avšak jeho zen mohl vytrvat jedině proto, že dokázal, jako všechna ryzí náboženství, uspokojit nejzazší lidskou touhu. Uspokojení nejzazší touhy může přijít pouze z každého jednotlivce, nikdo vám ho nemůže dát, ani císař rozdávající pocty a fialové kesy, ani Fujó Dókai dávající ubohý příděl. Opustit dódžó znamená ukázat prstem na obyčejné lidské vědomí, které putuje od myšlenky k myšlence a od utrpení k utrpení. Znamená to jít směrem ke světu, ze kterého není úniku. Sám hluboce pochopit, co to je zůstat v dódžó a pokračovat se zazenem věčně, znamená uchopit svět dokonalé svobody v každém okamžiku. Uchopit Buddhův svět, ze kterého můžete kdykoliv uniknout. Dotknutí se této mysli je dar Fujó Dókaie, přirozená Cesta a srdce zenového učení.

Když se používá slov, aby se ukázalo na Cestu, je to jenom dárek. Když osoba bez jazyka mluví a osoba bez nohou chodí, stále ještě nejsou jedno s pravou osobou! Chápete? Když řve drak, je zbytečné poslouchat. Když tygr určí, není dobré zapadnout do vlastních myšlenek. Mnich se zeptal: "Jaká slova to mohou vyjádřit?" Fujó Dókai odpověděl: "To nepředstavitelné, to, co je stále v činnosti, objímá celý vesmír. Dřevěný muž se prochází v ohni."

Kázání Fukó Dókaie
Když za dne vstoupím do Buddhova dódžó, měsíc svítí na obloze. Když šplhám v noci na Supí vrch, slunce mi oslňuje oči. Havran má barvu sněhu, osamělá husa letí v hejnu. Tehdy jsou všechny věci jednotou - jaký rozdíl by mohl být mezi "já" a ostatními? Na tribuně starých Buddhů a v obydlí předchůdců jsou přátelé, kteří přicházejí a odcházejí, vítáni vřele. Řekněte mi, dobří lidé! Kam nás tohle všechno dovede? Zasaďme ještě více stromů bez stínu pro lidi příštích generací. Jestliže se posadím na své místo, abych promluvil, už se nacházím v říši špíny. Jestliže se můj pohled upře do mých vlastních očí, bude to jenom další skvrna. Zvláštní transmise, v jediném slově je zloděj vykrádající váš domov. Neztratit základní zdroj je být jako liška zamilovaná do svého doupěte.

Skutečnost, autenticita, svatost, sprostota nejsou nic jiného než slova ve snu, Buddhové a cítící bytosti jsou náhodné tvary. Když jste tady, přeneste své světlo dovnitř. Osvětlete všechno, co je okolo. Ať vaše ruce vše přijímají. A ani tak nejste svobodní, nýbrž jako zmrzlá cikáda objímající mrtvý strom a neschopná se otočit, když ukončí svůj nářek. Fujó zamává svým kocu. Uchopíte-li tohle, porozumíte jen tomu, co ustanovili Buddhové. I když budete vycházet na východě a zapadat na západě, svobodně se otevírat a zavírat, nebudete mít toho, co bylo dřív než Buddhové, tolik, jak jste snili. Vizte, že existuje člověk, který od nikoho nic nežádá, nepřijímá příkazy ani učení a nezapadá do žádného standardu. Přestaňte upřeně zírat a už se o mě nebudete starat.