Tři oříšky pro popeláře

Chudák Plejtvák [Zpět] - [Tisk]

Na záhoně plném sedmikrásek, všiml jsem si té nejpovadlejší, té která se krčila jen ve stínu ostatních. I zželelo se mi jí v srdci mém, a tak jsem ji věnoval zvýšenou péči. Každý den jsem za ní přišel a pomáhal jí, aby se stala silnější. Bylo to skvělý pocit, vidět jak se jí navrací síla a svěžest jak se její květ naplňuje radostí. A právě díky tomu, že jsem ji věnoval takovou pozornost a péči, se stala tou nejkrásnější sedmikráskou z celého záhonu. A jednou když byl krásný sluneční den a já přišel k záhonu za ní, nebyla tam. Někdo ji urval, jen proto, že byla tak krásná...

V lese jsem při procházce objevil mladý smrček. Byl napůl seschlý a sotva byl ve vysoké trávě vidět. Taktéž se mi jej zželelo v srdci mém, udělal jsem mu více prostoru, zkypřil půdu, zalíval je každý den, trávil u něj mnoho času a dával mu sílu dokud se nevschopil a krásně nezezelenal a vitalitou doslova nezářil. A když jsem šel pak kolem v zimě, byl pryč. Někdo ho uřízl na Vánoce právě kvůli tomu, že byl tak krásný...

Jednou v parku objevil jsem strápenou dívku, které si nevážil její přítel. Nebyla na tom vůbec dobře, kolem ní běhalo dítě její. Ona bez práce, dítě bez otce. Obě duše strádaly. Její srdce bylo jako hromádka neštěstí. A tak věnoval jsem jim spoustu času, aby mohli zapomenout na vše zlé. Obětoval jsem ze sebe všechno, abych jejich důvěru v ničem nezklamal. A když už bylo vidět, že se jí vrací dobrá nálada, že se usmívá, a občas si zpívá. Vrátil se k ní na jeden víkend ten její sukničkář, aby to celé mesíční úsilí vrátil nenávratně během 3 dnů do starých kolejí. Nenávratně proto, protože jako svůj důvod proč jí už zase nechce uvedl přátelství se mnou. A tak odměnou mi byly výčitky v očích té, které jsem věnoval to nejvzácnější co jsem komu mohl věnovat.

Uplynulo 20 let... 20 let je docela dlouhá doba na to, abych přišel na to co je špatně. Vše co si oblíbím, vše na čem mi začne záležet, tomu v podstatě ublížím. To je to největší rozpor, se kterým jsem se setkal. To co mě naplňuje jiným ublíží. Neustále jsem se ptal, jak to mám udělat, abych když něco mám rád, tak abych to tím, že to mám rád neovlivnil. Největší problém je s tím u lidí. Proč jsou tak nestálí? Jak se mohou chovat k člověku, o kterému tvrdí, že ho milují nebo že bez něj nemohou být mnohem hůře, než bych se choval, já k tomu kdo je mi absolutně protivný? Když přijdu ke květině najdu tam vždycky to samé. Když přijdu ke stromu najdu tam to samé. Když k psovi najdu tam to samé, když k dítěti najdu tam to samé. Kdykoliv jim věnuju pozornost, kdykoliv chci být s nimi, mohu zmizet. Mohu zmizet, protože oni mi dovolí být jimi. Mohu je pohladit a nezanechá to stopy. Oni mi nikdy nevyčtou to, že se jim věnoval část sebe, oni nejsou schopni mi to vyčíst.

Copak lidi neví, že udělat někomu radost je v srdci tisíckrát radostnější, než si podmanit celý svět? Že dávat je mnohem více obohacující než brát? Všichni to vědí, až na člověka. Člověk je jedinou vyjímkou. Je to jediný tvor obchodník. O to smutnější to je, že kdybych byl ženou tak to vůči mužům chápu. Ale protože vím, že žena je od podstaty mnohem více obětavější než muž, už díky mateřství dokáže potlačit své sobectví na úkor služby, přesto nechápu proč z její strany jsem nikdy nepoznal tuto její vlastnost. Viděl ji denně mnohokrát promrhanou, ale velmi zřídka naplněnou. Jen v romantických filmech se mohu nechat skutečně dojmout silou citu a většinou to vždy skončí hezky. V realitě to většinou jen pěkně začíná, ale končí to vždy špatně...

Když se podívám, na film... je to nesmrtelné. Mohu se tím nechat dojmout každý den. Když se podívám na jakékoliv milence je mi jich líto. Léta budovaná závislost, a pak absťák po smrti jednoho. Bude to on nebo ona kdo zaplatí tím pocitem prázdnoty v srdci? Jak toto může skončit dobře? Podívám-li se do očí dítěte a vidím tu bezstarostnost... a vidím-li i to co ho čeká... přijde mi to nefér...

A tak se mi stalo to, že jsem se stal jen divákem. Divák má možnost volby na co se chce dívat. Herec se musí držet scénáře a za roli ještě zaplatit... Být divákem mě naučily stromy. Dějí se věci a já si vyhledávám ty dojímající. Necítím žádnou fyzickou přitažlivost k čemukoliv. Ale dokážu ulítávat na éteričnosti... na hudbě... na vůních či chutích. Tím nemyslím jako že bych poslouchal hudbu, čichal k čemukoliv nebo si vyvařoval. Tím myslím, že vše má svou hudbu, svou vůni, svou příchuť pokud jste dostatečně vnímaví. Vše může být zázračné a dojemné. Jsou to hlavně detaily všedního života... dvě drbny na rohu ulice, pohozený vaigl u lavičky... momentky. Někdy si připadám jako sběratel... jako bych měl už zítra umřít. Nesmím se však do toho hodně položit nebo o tom s někým mluvit, protože to je tak dojemné, že se to nedá emočně ukočírovat. Divím se, že o tom mohou někteří lidé přednášet. Já bych byl po pěti minutách citově či emočně indisponován. Už jen tím, že by mi bylo líto, že tolik lidí se kvůli mým blbým kecům namáhalo trmácet se městem na přednášku a v sále ohluchnout a oslepnout díky tomu, že NĚCO srozumitelného plkám. To jim přeci nemohu udělat. Vždyť já nemám komu co říct. Všechno tady už je. Není nutné o tom cokoliv říkat, ba naopak stačí se jen ztišit. Být trochu malířem co miluje zátiší, být trochu unaveným skladatelem co se jen zaposlouchá do zvuků, být trochu básníkem co dá básni světa taky prostor se projevit.

Je paradoxem, smutným paradoxem, že ten kdo už se za ničím nehoní a nic neočekává odnáší si nejvíce. A ten, který se za čímkoliv žene pouze jen ztrácí. A já nemám s kým se podělit o to nehnání se za ničím. Znáte ten po cit když jste se svým milovaným... už nic víc nepotřebujete... tak o ten pocit naplnění se nemohu podělit. Proto se chodím dělit se stromy, s květinami, se zvířaty a s dětmi. Svět dospělých lidí vytvořil pouze vlastní okovy. Jsem sám divák v hledišti, a kdyby nebylo těch drobných věcí, které mě dojmou nemělo by smysl se na dál na to drama dívat. I tak je to drama a právě proto mě dojímají ti jež nemohou mluvit, a nemohou nenávidět, že stále v probuzení člověka doufají. Že mu slouží, že jsou vždycky připraveni mu být po ruce, aby díky jejich obětem on žil.

Život je krutý... užitečné mírumilovné a obětavé je požíráno agresivním, nenasytným a neužitečným. Neznáte náhodou nějakou realitu, kde by to bylo jinak? Kde by si někdo nahoře, ten nejvyšší uvědomoval hodnotu a oběť toho co je nejmenší a nejnižší? Kde by se vrchní kostka pyramidy nemohla na sebe ani podívat do zrcadla, ale musela by se sklonit v pokoře před velikostí té nejspodnější? Jak se mohu ubránit slzám, když vidím jak to je? Jak bych o tom mohl přednášet hladovým? Nesnáším pyramidy... hledám svět, kde každý ví, že je dostatečně bohatý, aby se obtěžoval jen pomyslet na nějaký svůj zisk...

Co můžu dělat? Když vidím svou vlastní lidskou chudobu? Když si ji jasně uvědomuju... chtěl bych být aspoň květem sedmikrásky... která lidské srdce potěší, ale takhle jsem všem jen na obtíž, chtěl bych být aspoň mrakem na obloze, který když brečí má to nějaký užitek. Ale mé slzy jaký mají užitek, jen přidělají někomu práci s praním a to člověku, který by se zas obětoval. Ať bych udělal cokoliv, nikdy se nedokážu vyrovnat těm, kteří tu jsou aby sloužili svým ničitelům. Mluvím o stromech a květinách, ale byl bych šťastnen kdybych mohl být jen jediným lístkem stromu, květu. To by byla pro mě čest. Divím se k čemu potřebuje člověk knihy. Měl by je zahodit, ztišit se a největší knihu by měl před sebou. Pak by těžko šlápnul na mravence, pak by se těžko přežral k prasknutí, když by věděl, cítil oběť toho co jí.

Stále se snažím najít odpověď na ten motiv. Proč brambora začne klíčit, růst, ikdyž neví jestli to k něčemu bude? Třeba přiletí mandelinky a vše přijde nazmar. Co ji žene... co je tím co vyvažuje to riziko... tím co se nebojí smrti, bolesti, nezdaru. Odkud se bere ta síla... jaký je ten motiv...

Vždy když se zeptám... vždy když se zeptám.... odpověď srozumitelná nepřijde. Jen mě sluníčko polechtá a květiny v srdci zahřejí. Podívám-li se do vesmíru tisíce hvězd... tolik giga joulů energie... narvaných do obrovské ledničky... tolik fotonů světla narvaných do nekonečné tmy. Takové giga plýtvání... a proč? Aby si člověk, jediný tvor, který by to mohl vidět a uvědomit si s respektem to velké PROČ... zatím to vypadá spíš aby ten tvor člověk, nabil své zbraně, vymyslel na sebe daně, zapnul MP3, šlehnul herák, nebo seděl 12 hodin u TV? PROČ... když přichází ta odpověď do mého srdce... nechci ji přijmout... protože to není možné jen tak přijmout... kdy na jedné straně je něco tak milujícího a na druhé straně něco tak ignorativního. Na jedné straně tak respektujícího a na druhé tak zotročujícího. Co se stalo, a kde je ten kámen úrazu, že se to vydalo tímto směrem?

Nebudu se tím trápit. Kdybych se trápil, mohlo by se stát, že by onen slepý hluchý a necitlivý člověk chtěl začít MĚ léčit. Jednak nechci nikomu přidávat se mnou práci, a jednak nechci, aby někdo začal být vnímavější a začal se tím také trápit a už vůbec né, aby se někdo cítil dotčen a pojal to jako kritiku jeho "svobod". Takže ono je to nakonec nejlepší pro všechny lidi tak jak to je. Ztratí-li člověk cestu zůstane mu ještě nějaká radost z těch drobných zábavních věcí, které mu pomohou zabít veškerý jeho dosud volný čas, který by jinak mohl využít právě ke změně toho, kvůli čemuž k těm zábavním věcem denně na několik hodin utíká.

Beznadějný případ




[Zpět] - [Tisk]

04.04. 2009