Nejprve bych chtěl napsat, že těch pár posledních článků, co jsem napsal, nepíšu proto, že bych potřeboval pomoc nebo radu, ale proto, aby bylo někde napsáno, čím vším člověk prochází a jak se to vyvíjí a jak se k tomu postavit. V knihách se člověku slibuje jen to krásné a o tom škaredém se píše jen okrajově... protože kdo by o to stál... kdo by to kupoval a četl si o tom co ho potká, když se vzepře svým poutům. Těžko můžete čekat, že vám Mára pomůže, že vám Matrix vyjde vstříct, že vás čeká už jen růžemi vystlaná cesta rovnou do nebes... Tak proto píšu o těchto věcech a ztrácím ve vaších očích hodnotu, protože vám nemám co nabídnout. Škoda, že neznáte konec... protože jak na jedné straně ve mně pracují síly temnot tak na druhé straně pracuji ve mně i síly světla... a vše se zintenzivňuje... zrychluje a rozviřuje. Nemusím chodit nikde na regresi... nemusím postupovat žádné očistné kůry. Stačí si sednout a ponořit se do sebe... a psychicky třeba rozpustit kameny v ledvinách nebo vypudit kameny ze žlučníku... naladit a profouknout celé tělo... není k tomu třeba nic vnějšího. Tělo neexistuje nikde jinde než v mysli... ať se vám to líbí nebo ne. Až se dokážete od něj odpoutat, bude vám připadat jako vaše slabina a vězení.

Někteří z vás mi píšou, že jsem blízko, že jsem ve fázi tzv. "temné noci duše". Nejen že já sám tomu nevěřím, ale i kdyby to byla pravda, tak s takovým tvrzením si vás v tom blázinci rovnou nechají. A nikdo, ani lékaři, ani zaměstnavatel, ani rodina se vás nezastane ani vám s tím nepomůže.

A i kdyby vám někdo chtěl radit, chtěl pomoci a nabízel nějakou tabletku na to, abyste se cítili lépe... vy to nesmíte přijmout. Proč? To nevím... jen je to ve mně jasné... žádnou pomoc... protože, aby ve vás zazářilo Božské musíte se ocitnou ve stavu bez budoucnosti a naděje... žádné vyhýbání... žádný strach... Prostě když hledáte účinné a konečné řešení... postupně zjišťujete, že si, ač je to velmi nepohodlné a penězi nezaplatitelné, musíte nakonec poradit se vším sami. A když se vydáte na takovou cestu a odsoudíte svět se všemi svými lákadly, včetně všeho co vám přináší vaše myšlení a smyslové zažívání... tedy včetně sebe samých... pak se dají věci do pohybu a můžete očekávat tření... Tváře vašich blízkých najednou naberou zuřivou podobu a nenajdete nikde zastání. Pak si vzpomenete na slova biblická, že vnitřní cesta nenastoluje mír a pokoj, ale meč a válku... oheň... vlastní rodiče, kamarádi, bližní... vám budou radit, spílat vám, vydírat vás, vyhánět vás ze svého středu... jejich tváře a ústa si propůjčí démoni a pánové toho světa, aby si vylili zkrze ně na vás svou zlost... a vyberou si ty, co jsou nejslabší, protože je mohou nejvíce ovládnout. A pak se vás snaží všeljak odradit nebo zastrašit... nebo vás ponížit. A přestože jsem toto věděl, že k tomu dojde... a snažil se, aby mě doktor do práce neposílal, páč to způsobí jen peklo, a já nechtěl ostatním ubližovat... byť jen tím, že je budu provokovat svým nicneděláním... ale on mi na to řekl, že nemůže jít proti komisi. A tak jsem musel přihlížet tomu divadlu, jak se z kamarádů stávají nelítostní a bezcitní psi a nejvíce mě to mrzelo u těch, kteří když potřebovali se vyzpovídat, nebo hledali souznící duši... přišli za mnou si ulevit, stejně jako pořád za mnou chodí lidé a stěžují si... na všechno možné... sedají si vedle mě staří nebo nemocní lidé... a mě pak moc síly nezbyde... mě se pak nikdo nezastane, nikdo mi nedá to co jsem dal jiným. A když nemám svůj zdroj vylazený... nemám ani kde brát energii se svými vlastními starostmi pracovat a stále jen řeším vlastní deficit.

A pak takoví lidé, když mě vidí jak jsem v práci k ničemu... tak je to hryže... a přestože všichni nadávali na armádu... na něco si pořád stěžovali u mých uší... tak nyní se změnili k nepoznání a stěžují si na mě, vyčítají mi cokoliv... nikdo z nich nemá pochopení ani porozumění pro můj stav... protože pro ně jsem simulant, jemuž se jen nechce pracovat. Nemoc není vidět a oni nejsou schopni cítit... takže já nemám jak jim to dokázat. A proto jsem se asi párkrát ocitnul v kolečku takových lidí a jeden přes druhého se do mně naváželi. Proto zde vzpomenu pár věcí co jsem si zapamatoval. Vše začalo tím, že se za mnou stavil nějaký kolega a ptal se mně co mi vlastně je. A do daného rozhovoru se vnesly rady ostatních... až z toho vznikl doslova kotel.

To co řekli oni uvádím podtrženě, to co jsem odpovídal uvádím normálně.

To máš z toho, že pořád žereš nějaké ovoce a zeleninu a pak se divíš! To chce pořádný biftek a bude ti fajn.

Hoď do čisté vody zrnko hlíny a celá se zakalí... hoď do zkalené vody lopatu hlíny a rozdíl nebude znatelný. Zvířata když jsou nemocná taky jedí jen to, co jim radí instinkt. A já dobře vím co potřebuju, a biftek by mi v této chvíli neprospěl... necítil bych se po něm fajn. Ty také, když ti v motoru něco drhne, nedupneš o to více na plyn, aby ti auto jelo stejně rychle jako předtím, nebo nenatankuješ účinnější benzín, aby motor neztrácel výkon, ale naopak zavezeš auto do servisu a snažíš se ho opravit tak, aby šlapalo jako hodinky... Ale to je tím, že auto je pro tebe vizitkou úspěšnosti a mužnosti... já už auto nepotřebuju... pro mě je vizitkou vlastní vnitřní stav... a tak když mám v sobě je pořádek a čisto, nemusím si to kompenzovat nijak vnějškově, abych měl čím zapůsobit na ostatní, stejně zaslepené lidi, jenž nevidí, a ani nechtějí vidět svůj vnitřek a tudíž si stanovili i tomu odpovídající náhradní hodnoty... a soutěží v tom se stejně postiženými lidmi... takže se nedivte, že na mně svými rezavými, špinavými a zapáchajícími plechovkami nemůžete nijak zapůsobit.

To já jsem snědl na oběd deset knedlíků a taky jsem se necítil fajn, ale to je normální, zvykneš si.

Sám jednou na vlastní kůži poznáš k čemu vede to tvé zvykat si. Ale nedivím se ti, protože neznáš ve svém stavu nic lepšího než težký žaludek. A proč bych si já měl, jen kvůli tomu, že tobě něco vadí, na něco zvykat? Nutím snad kohokoliv z vás jíst to, co jím já? Kritizuju vám snad já... váš talíř? Opovrhuju snad já tím, co jíte vy? Utahuju si z vás, nebo vám slovně plivu znechucením na vaši stravu tak hlasitě, aby to všichni slyšeli, místo abych vám popřál dobrou chuť? Ne... tak mi řekněte proč to děláte vy mě... Kdybych jedl to co mi uškodí, hned mi popřejete okázale dobrou chuť, a když jím to, co má mému zdraví... hned se čertíte... Řekněte mi proč jste takoví? Víte to vůbec?

Kdybys normálně jedl, tak by se ti to nestalo.

Jedl jsem normálně, chodil jsem s vámi na obědy než se to stalo. V jídle totiž ta příčina není. Vy jste jako ti doktoři... zkoumáte problémy jen zvnějšku, protože jste ještě nikdy nebyli uvnitř sebe samých.

Hele... ubal si jointa a uvidíš jak ti bude fajn...

A pak? Až se tahle nová záplata vyrve a díra v starém kabátě bude o to větší? Co si ubalím pak, až budou díry dvě? Vy znáte jen cestu pohodlí a útěku od problémů... cestu tisíce berliček invalidů, ale já nechci být psychický invalida a dopovat se vším tím, čím se dopujete vy, abyste utekli nebo zapomněli na své problémy. Otázka stále platí... proč vám to, co jím já vadí? Na čí straně je problém, tam je i příčina... soustředíte se na třísky a klády přehlížíte.

A v čem je podle tebe příčina?

Vzhledem k vašemu chápání to zkusím vysvětlit tak, že v celém těle jsou dráhy, jimiž proudí energie k jednotlivým orgánům. A je tu centrální rozvod popoháněný takovými čerpadélky... a když se to někde ucpe... začne to někde jinde se ozývat jako bolesti a tlaky... jako oslabení a nemoci. Takže když nejsou zásobené dobře orgány, můžete vystřídat diet a léků kolik chcete... a bude vám to k ničemu. Pokud by vás to zajímalo více můžete si přečíst něco o akupresuře nebo akupunktuře, ale ani tyto, opět vnější metody, nepomohou příčinu odstranit, protože vnější může operovat jen ve světě projeveném. A nemoc je jako houba pod zemí skrytá... podhoubí je všude a všemi prolezlé a není vidět... není to tedy věc individuální ale celoexistenční, a tam kde jsou pak vhodné podmínky začnou růst jisté, a již viditelné... či vnímatelné plodnice. Nikdo necítí, kde je v něm opar schovaný... ale cítí, když se sám ukáže... a léčí ho věru směšně... Proto se doktorům směju... řeší plodnice a podhoubí zničit nemohou... a akorát snižují schopnost člověka se tomu přirozeně postavit. Doktoři nikdy ještě nezničili ani jednu nemoc... ať je věda sebedál... nemůže zničit - vymazat ze světa ani jeden virus... může jen dočasně pozastavit jeho množení... a to se taky někde jinde zase projeví... virus se nedá zničit... protože není hmotný... stejně jako tělo. To co vidíte pod mikroskopem je jen to, co jste schopni ve své omezenosti vnímat... takže něco jako jeho hologram. Ale jak vypadá virus a kde skutečně se nachází... to se ti, jenž v bádání spoléhají jen na své smysly těžko dopátrájí. A tvrdit, že se někdo od někoho nakazil... je jako tvrdit, že jablko přesvědčilo jabloň, aby se od něj nakazila nebo že jablka na stejné jabloni se mezi sebou nakazila vzduchem. Škoda, že nevíte... že jablko nemůže zabít jabloň, jinak byste se virů nebáli a usmířili si je duchovně... stejným způsobem, jako se musíte smířit sami se sebou, aby se vám nezdály děsivé sny.

Takže je-li člověk vnímavý... a né opojený pivem, přidopovaný nikotinem a kávou, či napojený na TV a mp3 aby neslyšel a neviděl co se v něm děje... pak víte hned, že nemoc je už tady, ale není ještě projevená... a víte, že pokud neuděláte něco s tím zacpáním dostanete třeba za týden angínu. Jenže doktor tohle nevidí a proto vám den čas na řešení toho zacpání nedá... ale na léčení angíny pak klidně čtrnáct dní ano. A můj stav je nyní výsledkem půlroční ignorace... kdy jsem požadavky armády upřednostnil před svým zdravím a nyní sleduju, jak se mi armáda za to odvděčuje. Je smutné, že vojáci co odvádějí v poli tu nejhorší práci... jsou za to nejhůře odškodňováni a nemají žádné privilegia ani zdravotní výhody oproti důstojníkům jenž většinu času stráví ve stabilních podmínkách kanceláří a ve zdraví se snadno dožijí vysoké renty.

A divili byste se, kdybych vám řekl, že vaše psychika je psychickým virem snadněji napadnutelná než vaše tělo fyzickým virem. Jenže psychický vir se vám jeví jako vaše vlastní a velmi opodstatněná myšlenka... a svou závislost, posedlost či horečku, kterou následně vyvolává si ani neuvědomujete, protože to je vaše všední realita. A proto žádná psychoterapie... jedněmi myšlenkami zapuzovat druhé... teda těmi "dobrými" ty "špatné" nikdy nezabere... protože příčina je za myšlením samotným... A z mého pohledu nic jako bláznovství není možné... jen se člověk ocitne v situaci, kdy si neví rady... kdy se mu zbortí hodnoty a trochu odhalí roušku tajemství. A ani vy byste si nevěděli rady v jeho situaci, protože nastane zděšení, před kterým chcete utéct a vrátit se zpět do pohodlíčka, ale cesta zpět není... růst je bolestivý... a tabletky vás udržují zablokované jen v mezipatře.

Ty už ty drogy nežer.

Já žádné drogy nemusím. Umím si je vyrobit sám v sobě, tím že psychicky opustím všechno co mě trápí... celý svět se ztratí z dohledu a slunce zasvítí pro sebe.

Tak co tu děláš?

Poslali mě sem doktoři a to i přesto, že jsem je upozorňoval na to jaké potíže vám to způsobí...

Jak takový člověk může vůbec být u armády? Jakto, že jsi udělal psychotesty, když jsi evidentně blázen?

Psychotesty dokážu vyplnit na mnoho způsobů... jsou pro mě průhledné. A co se týče toho označení "blázen", jímž vy tako jen označujete to co je pro vás nepochopitelné... a aniž byste se namáhali porozumět... rychle to démon vaší mysli odsoudí... Ale pravím vám, že z mého pohledu není žádné bláznovství možné. Pozoruji jen vaše stroječky co mají nastavené smyslové hodnoty a když vám na ně někdo šáhne taky ztrácíte na příčetnosti. A vaše vnímání vystavené stejným podmínkám jako u těch maniaků a depresionistů by se chovalo úplně stejně... ale vy máte tu smůlu, že vás to nepotkalo... to se nestává jen tak někomu... aby nahlédli pod pokličku svou a uviděli ten bordel... pár zborcených snů a svět ztratí svou stabilitu... pak uvidíte víc. Prase jenž je sobecké vždy se bude válet v kalužích z vlastních výkalů a nikdy nic jiného nepozná. Kdežto ten, kdo začne ohlížet se i na druhé, toho ti sobci jen využijí a ve finále mu to ještě vyčtou a budou si z jeho hlouposti utahovat... a tak ho to nějak samo vystrnadí na okraj a propadne brzy do depresí, protože on už sobec být nemůže a neví co s tím. Proběhla v něm vnitřní přeměna... a jeho stav je jen přechodným stavem, než se svět vyzuří. Kdyby Seung Sahn, 100 dní na hoře osvícení cvičící... podlehl panice jakmile se jeho stav na 20 dní zhoršil... a v noci kdy ho dusili démoni a štípali ho pavouci a měl pekelné vize vlastního zatracení... šel k psychiatrům pro tabletku... patrně by dnes byl mentál... ale vydržel a povznesl se.

Nazývat někoho bláznem svědčí jen o vaší vlastní omezenosti a kdejací domorodci jsou v poznání dále než vy.

Jsem pro vás blázen už jen tím, že nejsem zvyklý vídat v městském parku opalující se ženy v kalhotkách nahoře bez nedaleko stromu, pod který si chodím cvičit. A poněvadž nevím na kolik metrů se v zákoně uvádí, že se k nim mohu přiblížit, aby je to neobtěžovalo... a přestože tím, že ony jsou obnažené je naopak má svoboda pohybu omezena... budu nakonec úchylem a viníkem já... a nechápu proč, když na veřejném prostranství jsi jdu sednout na lavičku pod stromem, na kterou obvykle sedávám a zrovna dnes se tam vyvalujou nahotiny, jež mi jsou zcela ukradené. A děti a ptáci kolem pobíhají a nejsou úchyláci... a já jo. Copak je to má vina? Já vím, vám je to jasné... ale mi ne a proto jsem blázen. Blázen jsem však proto, protože vy mi nedokážete dát jasnou odpověď... vždy když vy nevíte, tak já jsem blázen, protože se divně ptám. Takže si uvědomte, že čím více se snažíte tomu vyhnout, tím více se váš problém zviditelňuje. Mluvíte jen o sobě... o svém problému. Nemáte se rádi, protože kdybyste se měli rádi, tak byste se nemohli k druhým chovat tak, jak se chováte. Co mě chcete naučit? Vaše vlastní momentální pohodlí je vám přednější natolik, že vzteky nevidíte a neslyšíte.

Tak když ti je tu zle, dej výpověď a nemusíš tu být!

Doktoři mě od toho odradili... a na jejich doporučení jsem šel do nemocnice a z jejich vůle jsem tady jako neschopný. Chceš-li si na mou přítomnost zde ztěžovat, musíš jít za nimi nebo za velitelem ať mě propustí. Já sám sobě tady nevadím.

Já mu dám snad pěstí!

To udeříš nejvíce sám sebe... a mě to bude líto, že zase zkrze mne si někdo ublížil. A já sám nechci, aby kvůli mně lidé trpěli, ale nemůžu najednou vyhovět všem stranám... když jedni chtějí, abych tu byl a druzí... abych tu nebyl. Vyříkejte si to třeba pěstí s doktorama. Proč z toho viníte pořád mně?! Ze dne na den se to může stát komukoliv z vás... Vždyť jste sami proti sobě, když zpřísňujete pravidla... jednou vy budete odcházet... a pak doplatíte na své neuvážené jednání. Já bráním zájmy a práva každého vojáka... a vy jste teď všichni na straně toho jenž vás jen využívá.

Přihlaš se do vyvolených a garantuju ti, že do týdne budeš vítězem... pokud tě ovšem dříve nezabijí. Sbalíš prachy a koupíš si času a prostoru na uzdravení kolik chceš.

Proč jste tak zlí... proč pořád chcete bojovat, soupeřit a závodit a druhé ponižovat a jiným ubližovat tím, že jste vy vyhráli deset miliónů? Copak nevidíte, že příčinou všech problémů na světě je právě tato soutěživost mezi bratry vedoucí k závisti a nenávisti? A ve které každý vítěz propaguje ztížení podmínek soutěže, aby ho už jen tak snadno někdo z jeho postu nevystrnadil?

Ty chceš říct, že když vyhraješ deset miliónů, že ti bude líto ostaních?

Samozřejmě protože vidím pointu celé věci... a ona nic dobrého nikdy nezplodí.

Nechte ho být, on je z jiného světa.

Není žádný jiný svět, jen vnímání, které může vnímat stejný jev na tisíce způsobů. Pak vyřešení otázky vlastní existence nespočívá v boji proti vnímanému a za udržení vnímaného nebo nakupení vnímaného, ale ve zvládnutí svých žádostí a vášní, tedy lpění na vnímání a životě samém, na sobě samém.

Musíš myslet víc na sebe... nikdo se na tebe ohlížet nebude.

Pak se nedivte a neztěžujte si na život svůj... protože denně příčinu toho v sobě živíte... a tak na to, co má každé zvíře zadarmo si vy musíte ve vlastních okovech vydělávat. Ale já nezradím sám sebe... i kdyby se svět na hlavu stavěl a ubližoval mi... svět pomine ale vítěz zůstane.

Třeba já si neztěžuju, vyřizuju si půjčku, koupím si motocykl Honda a bude vše fajn.

Jak dlouho? Copak ti jedny okovy nestačí?

On je snad debil... ty nejsi normální! Seber se a jdi do kláštera.

Tam jsou stejně posedlí lidé jako tady... jen hodnoty mají jinak nastavené. Všichni však máte hodnoty venku a proto potřebujete svět, kdežto já nechci žádné prostředníky ke štěstí... hledám stav jenž je nepodmíněný ničím. Hledám svobodu od nepříjemného a příjemného... jenž vzniká jen a jen v mém vědomí. Proto neřeším vůbec vnější okolnosti, ale pracuju na tom jen uvnitř, abych to odhalil. Protože když se jednou povznesu nad příjemné a nepříjemné, opustí mě všechny ty starosti světské jenž vás denně sužují a jež vy řešíte jen vnějškově nebo drogově. A můj dnešní problém zde je jen o tom, že jsem se chtěl během měsíce vyléčit... nikoliv dvacet let bezvýsledně léčit. Taková ironie... možná kdybych nebojoval za své uzdravení... dosáhl bych v pohodě plného invalidního důchodu... to by nikomu nevadilo a porozumění bych sklidil více, než když se chci raději vyléčit.

Ale ty nejsi doktor... nemůžeš jim říkat co mají dělat a kord né v blázinci. Měl jsi tam zůstat a měl by si klid.

A ty by sis nechal mozek dobrovolně operovat člověkem jenž nevidí a je opilý tak, že se neudrží ani na nohou? Tady však nejde o můj klid... ale o váš klid... nebo se mýlím. A pro svůj klid byste do pekla poslali i bratra.

Asi bude nejlepší když půjdeš na Nuselák a skočíš. Jo... nebo se raději zastřel, nebo odcestuj někam jinam... skoč hlavou proti zdi.

Ale proč... copak musím? Proč mě do něčeho pořád nutíte! Proč vám to tak vadí... nijak vás neohrožuju, nic vám nevyčítám na nic si neztěžuju. Vzpomínáte si snad, kdy já jsem se navážel do vás... něco vám vytýkal? Já respektuju vaše práva na to, ať si děláte co chcete... Nikdy jsem vám nekritizoval svačinu, nikdy jsem vás neponižoval. Dokonce ani dnes vám nic nevytýkám a nezlobím se na vás... jen chci abyste si vy odpověděli na otázku proč se tak chováte. Co ve vás se cítí být tak ohroženo, že je plno vzteku... a nejraději by mě odsunulo pryč z dohledu? Nemáte-li pochyby o svém stavu, kdo vás může rozhodit k takové aroganci? Jaký je ten důvod? Já jsem malý pán... a jestliže nedokážete přede mnou obhájit svůj život... přijdete k poslednímu soudu? Vymluvíte se na politiku? Na rodinu?

Nechte ho... on je z jiného světa... on bude tvrdit pořád to svoje.

Vás já chápu... vy máte svůj směr a cíl spojený s tímto světem... jdete za ním dle pravidel a proto budete ty pravidla bránit, když už jste se dali na hru. Jste v klidu když se můžete opřít o své sny... ale já ty sny ztratil, celý smysl života se mi rozplynul...

Měl by sis najít ženskou oženit se a začít přemýšlet o něčem jiném... pořídit si děti a něco dělat, užívat si... mít koníčky... atd.

Všechno padlo, nic mě neuspokojuje... hledám něco trvalého... a tento svět se mění... dokonce i pohled na svět se mění... a jak chcete najít spočinutí mezi těmito dvěma koly hnáni a bičováni vlastními emocemi? A i kdybyste mi dali na hromadu poklady celého světa... tak já vím, že je to jen přítěž.

Tak změň práci... každý komu se chce makat, tak si práci najde hned!

Ale já nevím co by mě bavilo. Proč mě nechcete nechat na pár dní vydechnout? Stejně vydělávám jen na svobodu od tohoto systému. Nic mě proto netěší... a do ničeho se mi nechce, protože nepracuju kvůli sobě a svým vášním, ale z donucení této společnosti. A navíc se ještě neodblokovalo to, co je zablokované. Tak jako vám se do ničeho nechce, když jste po flámu s bolestí hlavy a žaludeční nevolností... se snažíte vyléčit, protože ani váš koníček největší sex vás netěší a tak se snažíte vyléčit a čekáte, až se vám vrátí elán do čehokoliv... ne?

Ale nikdo tě živit takto nebude!

Proč by mě živil? Všechno zraje a roste samo... stačí mi jen svoboda a prostor a právo na život bez dluhů jako mají třeba ptáci. Nikdo je odnikud nevyhání ať si sezobnou co chtějí nejsou nazváni zloději... a jestliže je jejich duch svobodný ani doktora pak nepotřebují...

Ale ty máš rozum, můžeš si na to všechno vydělat!

To je však vykořisťování... pak to, že mám rozum je nevýhoda... já ho nechtěl, dali mi ho ve školách... a vrátit ho... na to není žádost... Žádost o navrácení volnosti ve všech směrech... protože obyčejná krysa má více svobody než moderní civilizovaný člověk. Já jen žádám svobodu, abych mohl dělat co se mi chce a kdy se mi chce... takže budu dělat jen to, co mě baví a jak dlouho mě to baví... tedy jako každé zvíře v lese, jinak se mi dostaví zdravotní potíže. Takže já se práci nebráním... jen se bráním tomu systému donucování a vydírání, kdy člověk jen musí a musí a dluží a dluží na daních ikdyž nemá žádný příjem. Vy taky neplatíte svým buňkám daň, že žijete... co když si jednou postaví hlavu... a budou chtít každá na hodinu 50 Kč? Pohrdáte tím, co je nejcennější a uctíváte to, co je k ničemu... jak to asi dopadne? Klaníte se pohodlí a sloužíte strachu... jednou vás to všechno dožene... až nebudete mít sílu s tím nic udělat.

Nemá to smysl... on je už psychouš.

Na rozdíl od vás jsem v klidu... mluvím klidně, ale vy nemáte žádný argument... nic na co byste mě mohli nalákat čím ponížit, jak urazit. Kdybych nepoznal stav, kdy vám nic nechybí a není k tomu nic potřeba... možná bych se nechal zlákat na drobné kapky štěstí... ale takhle mi nemáte co nabídnout, jen obchod... jen obchod... Ale v království není obchodu... Já s vámi žádný problém nemám... ale vy se mnou ano... pak na čí straně je problém tam je i příčina. Raději mi řekněte proč jste na mně tak zlí. Já si tu jen tak jsem a nic nikomu nedělám... a vy mě pořád napadáte a do tisíce věcí mě nutíte... jen abych poklesl a stal se vám podobný a dělal věci co se mi vymstí... to by se vám líbilo... vidět mě v poutech vlastních... to byste mi pak hned říkali příteli, kámo...

Víš jak to z laického pohledu vypadá? Že jsi jen simulant co chce z armády vyždímat prachy! Já bych ti nedal nic a ještě bych ti nakopal prdel.

Dobře si to zapamatuj, neboť to uslyšíš jednou sám až tobě bude nejhůř. Kdybych vám měl dokázat, že tomu tak je, tak zradím sám sebe. A těžko ten jenž ušel sto mil, se nechá zlákat pokušením a udělá osudnou chybu deset kroků před cílem. Je zajímavé, že alergii na pyl a jiné věci chápete, ale alergii na situace nechápete... že zlomenina je úraz ale úpal není úraz...

Alergie na pyl je jen reakcí těla!

A co v tom těle na ten pyl podle tebe reaguje, že v jiných tělech to nereaguje? Ale nebudu tě trápit... byl bys schopen dojít akorát ke genům... a dál ani ťuk... ale první gen nebyl alergický, tak se tě ptám hned... co je příčinou vzniku alergie v genech, které alergické ještě nikdy nebyly?

Ale ty to všechno jen simuluješ, abys nemusel makat.

Věř mi, že bys dal přednost vyrážkám a slzení a pšikání než abys měl někdy zažít to, co jsem zažíval já. Nikdo z vás by ani za sto tisíc do toho nešel opakovaně. A to, že jsem v práci a armáda když potřebuje a nemá lidi, tak hned přispěchá za mnou... a prosí mně výhružně o účast na akcích jen za dobré slovo... To už je poslední kapka... a pak když se mi udělá zle... a odveze mě sanita... tak je všechno má chyba... a já jsem ten špatný...

V očích všech jsem špatný, protože se mi udělalo zle, jsem špatný, že jsem nemocný, jsem špatný, že jsem se nechtěl nechat léčit, jsem špatný, že jsem byl poslán do práce, jsem špatný, že nechci dát výpověď, jsem špatný, že jsem vůbec nastoupil do armády a něco od toho očekával, zkrátka jsem špatný už jen tím, že jsem. Nejsme profesionálové, pouze amatéři... tábor skautíků na němž si vylévá komplexy jejich nadřízený...

A jelikož psychický úraz není vidět, ač je to z mého pohledu stejný handicap jako se ocitnou na invalidním vozíku, tak je to všechno jen shoda náhod a vaše vina. Když si zlomíte vyčerpáním nohu v práci na schodišti, je to pracovní úraz... když dostanete úpal z toho že v práci na rozkaz stojíte čtyři hodiny na slunci... je to vaše vina. Stejně tak mohu říci i já, že zlomená noha na schodišti je jen shoda náhod... že je to vaše vina, protože kdybyste nechodili od nevidím do nevidím do práce, a byli odpočatí a svěží... což nařizuje zákon o vojácích z povolání... a bdělí v každém pohybu, tak by se vám to nestalo... Nikdo vám však nenadává do nemehel a simulantů... jako v případě, když vás potká psychický nebo psychosomatický úraz. A když dopředu víte, že se necítíte a odmítnete to, tak budete potrestáni a v očích všech těch, co to neodmítli zbabělci. Takže hurá do výdělečného sebepoškozování... a pak se stanou takové případy, že má někdo lékařsky prokázanou alergii na uniformu... jak jsem se doslechl ze zkušeností jednoho psychotronika, které se týkaly jeho známého.

Být vámi tak si dávám dobrý pozor, protože jste právě selhali a jakmile to co do vás dnes vjelo, aby vás využilo, zjistí že nejste schopni... začne se vám mstít za špatnou službu...

Celá tato hodinu a půl dlouhá debata je však natolik zasáhla, že se pak hlouček přesunul stranou a tam si to všechno své obhájili a prodiskutovali a samozřejmě tak, že já jsem z toho vyšel jako ten pomatený. A přestože jsem to vnímal jen jako hru a pokušení pomsty a zloby, abych se choval tak jako oni a hádal se s nimi... tak jsem je spíše litoval, že oni trpí tím vztekem a já nemohu jim nijak pomoci. Ba naopak čím více se snažím, a převážně ne slovně, aby neměli záminku, tím více je to irituje k nepříčetnosti.

A stále se jich jen ptám... Proč to děláte, proč mě neustále povyšujete a sebe zaprodáváte do dluhů? Co můžu udělat já pro vás? A čím více se vám snažím otevřít oči porozumění, tím více to nabírá na obrátkách. V čem vám pomůže, když zmizím z vašeho zorného pohledu? Ukažte mi to teď... ale těžko někdy obstojíte, když se rozčilujete a chcete se bít kvůli malichernostem... A ani deset let věkového rozdílu vám nebrání v tom, abyste si dovolovali to, co si dovolujete... to mám asi bonus za tu otevřenost, za to že jsem vás bral takoví jací jste a věkově se nad vás nepovyšoval a do ničeho vás nenutil.

A tak jsem jen prohodil... tak co už vám to došlo? Uznáváte že jsem pomatený? A oni všichni svorně že ne... že se shodli jednoznačně na tom, že jsem jen vychcánek co simuluje, aby nemusel pracovat. A tak jsem jim řekl, že jsem viděl chlapy jako hory zkroucené strachem a plačící... a že kdyby to šlo... rád bych jim půjčil na chvíli náhodně vybraných pár minut, které jsem si já podle nich vychcaně nasimuloval, aby tomu sami porozuměli... a že možná za rok někdo z nich bude mít stejný problém jako já a pak sám sebe v dnešní podobě uvidí v zrcadle... a opět zase jsem to já kdo způsobí tohle... ach jo...

A neuplynulo ani pár dnů a ti, co se do mně nejvíce naváželi, tak ty postihly zdravotní problémy. Jeden zvracel po čtyři dny a byl celý zelený a druhý skončil na pohotovosti s psychosomatickým zhroucením.

Ještě že už dorazily papíry z nemocnice a věci dostanou spád, protože tím, že musím trávit osm hodin ve spouštěcím prostředí a imitovat jakousi podivnou práci, aby se neřeklo... marním jen čas... kdybych měl volno, tak bych mohl nerušeně pracovat na svém uzdravování. Takto mám zase jen tak hodinu a půl denně... a to je nepoměr jenž mě vysává a nemoc se začne zase vracet... Ach jo... proč jsou na sebe lidé takoví...

Proč mi to tvůrce dělá? Proč má existence jen všem ubližuje... ať udělám co udělám... stále za mnou přicházejí nespokojení. A já bych tolik chtěl udělat něco, za co bych nedostal odměnu a za co by nikdo nebyl potrestán. Ale všechno co udělám je jen pro mě... a jiní chřadnou a tím je irituju a tím jim ubližuju. Jak být pro ně neviditelný? Nemůžu se rozzářit, tak jak bych chtěl, protože to ostatní poníží... jak pak vycházet s nimi? Když aniž bych mluvil, odsuzuju je jen tím že jsem. A čím méně potřebuju, aby se oni měnili... tím je to pro ně horší... ale já nemám důvod chovat se k nim tak, jako se oni chovají mezi sebou...

V poslední době se něco změnilo... vidím věci jinak... vlastně je nevidím, ale cítím. Můžu vědět jak se cítí stůl, letící pták... ikdyž pták umí zase předat jen "jeho řečí" jak se cítí... ale přesto si s ním můžu létat... můžu být stromem... ale nechci mít emoce... hlavně ty kladné... nevím co s nimi... proto závidím stromům a ptákům... protože jsou ušetření toho emočního utrpení...

Dokonce jsem viděl, že já sám jsem utrpením... všechno vnímání je utrpením... myšlení... bytí... a když takto nahlížím na věci... zpoza toho všeho záhadně a tajemně prostupuje to kým opravdu jste... a to se nedá předat. Proto ještě než napíšu něco o tom, co je třeba udělat. Musím to trošku prověřit prakticky... a pak už budu psát si jen pro sebe... neboť vše co jsem napsal až dosud bylo o vás pro vás... a mě se slovy už nechce nic vysvětlovat... a po tomto webu budu psát už jen o sobě pro sebe... takže se někteří se budou možná divit, páč mě asi nepoznají v projevu... A mě se už nechce marnit čas... dával jsem si tváře a psal podle toho jak jste potřebovali... Nyní už s naukou bude konec poněvadž to všechno bylo užitečné nejvíce jen a jen pro mě. Tvář tedy budu mít svou bez ohledu na požadavky světa, protože svět je k smíchu a přizpůsobovat se mu na úkor rozvoje toho co dlí v každém z vás, je jako přizpůsobovat věčné nesmrtelno momentálnímu smrtelnu.

PS: Nedávno jsem zjistil, že označení mého útvaru bylo několik málo let dříve 6660... a když k tomu přidám příjmení všech mých nadřízených... tak to dává jasné znamení... černoty, chladu, panáčkování, až mě to položí...

Beznadějný případ

***

Nakonec to dopadlo všechno dobře... dostal jsem se na tři měsíce do dispozice a armáda mi sháněla místo, které bych mohl se svým omezením dělat. Nenašla. Tak mi teď běží tříměsíční výpovědní lhůta. Takže je to pro mně nejlepší řešení. Místo odstupného (3. měsíce) jenž je jen hrubý plat dostávám po dobu šesti měsíců plný plat včetně příspěvku na bydlení. Jinak mě přidělili do té nejchaotičtější kanceláře... kde navíc její majitel poslouchá rádio Evropu 2 hrající přesně ten styl, který nesnáším a to ještě stejné písničky každý den a nejednou denně. Zkrátka maximum muziky... Ještě že mohu na 6 hodin týdně vypadnou do stromovky abych duševní hygienu provedl. Ale počasí v říjnu už tak nepřeje.

Nedávno se stalo, zase to co jsem nechtěl... celý útvar odjížděl hned od rána na střelby... a jelikož já nemůžu jezdit na žádný výcvik, domluvil jsem se s mým přímým nadřízeným, že si skočím k doktorovi, protože jsem měl už měsíc žluté ruce a chodidla, ale oči čisté... tak aby zjistil jestli to není nějaká žloutenka.

Mimo to jsem to ještě když jsem šel z práce, pojistil u dozorčího, aby si zapsal do sešitu, kdyby mně někdo ráno hledal, že nejezdím na střelby a že jsem od rána u lékaře. Protože v armádě se často stává, že vám volají kvůli nějaké věci hned tři stupně velení každá zvlášť. Nicméně všechny mé opatření nevyšly... už hned ráno mi volali kde jsem...

Sotva jsem přišel do práce... hned mě čapnul dozorčí, a že s ním musím k nejvyššímu veliteli. Sotva jsem tam došel... potkal jsem tři nejvyšší velitele ve dveřích... zahlásil jsem se... ač v civilu... ale náš velitel je na to trochu háklivý... a on mi na to řekl... "Pane ten a ten, ani nevíte jak moc jsem rád, že od nás odchazíte. Takové vojáky tady nepotřebujeme." Koukám na to jako z jara... snažící se dopátrat co se zase děje... ale nic mě nenapadá. Velitel však pokračuje... "Kde jste byl?" "Byl jsem u lékaře, protože jsem měl podezření na to že bych mohl mít žloutenku." "Vy si nemáte co určovat diagnózu." No... ač udiven... takovými reakcemi je náš velitel přece pověstný... A mohl bych mu říct, že on zas nemůže nařizovat kdy smí jít kdo k lékaři. Ale jen jsem tam tak stál... a vidíce ty tři krále... jak se radují, že mohou někoho zadírat... stekla mi z levého oka slza... zase skrze mně někomu bylo ublíženo... bylo mi jich líto, protože se stali obětí... Pak mi došlo, že to je patrně zase vyrvajs kvůli počtu lidí co onemocněli před střelbami... poněvadž velitel jednou když měl být následující den sportovní den, svým podřízeným nařídil... "Jelikož je zítra stěžejní zaměstnání, zaměstnání Velitele útvaru, má být na to zaměstnání plný počet lidí. Zařiďte a je mi jedno jak, aby byl na tom zaměstnání takový počet jaký má tabulkově být." A to bylo něco přes 15 lidí nemocných a x lidí ve službách a on prohlásil že to je poslední sportovní den v jeho útvaru... a to byla na něm největší účast jakou jsem kdy zažil...

Ale zpět... jsa si vědom o co tady asi jde... řekl jsem veliteli, že přece já na střelby nemůžu jezdit a tak jsem jen využil ten volný čas konstruktivním způsobem pro zájem útvaru. A on si uvědomil (až teď) že jsem vlastně v dispozici... přestože, byli na to tři v tom hvězdném týmu, co nedělali od rána nic jiného než připravovali důkazy proti mně... (proto ta slza pro ně) a tak rychle zahráli věc do autu... "A jak máme my vědět, že jste u lékaře? Nejste zapsaný v knize nemocných." (Kdybych tam byl zapsaný, tak ji mám asi ještě teď s sebou... a byli by na tom stejně jako by ji neměli v ruce. Jenže záškodnictví a msta jim zatemnila logiku.) "Pane plukovníku, mám na ruce vpich od odběru, hlásil jsem to den předem svému nejbližšímu nadřízenému a pro jistotu jsem to ještě posychroval taky den předem u dozorčího útvaru. Ráno je kniha nemocných totiž zamknutá v kanceláři a já nevěděl jestli ji někdo nebude potřebovat do jiného zařízení než jdu já. (A krve odběry se provádějí na lačno.... kdybych to udělal po jeho dostane se na mě řada až někdy kolem desáté hodiny... a tak jsem tu už k dispozici v osm. Navíc kniha nemocných je nějaký přežitek z dob záklaďáků (existuje jen na našem útvaru) a nosí se jen k jednomu lékaři, který je na ni zvyklí... a já právě chodím do úplně jiného zařízení, kde ostatní doktoři úsměvně kroutí hlavou, že nejsou povinni do ní cokoliv psát... vyloženě prskají...) "Tak budete chodit všichni k jednomu lékaři a s knihou!" a aby toho nebylo ještě málo... "Jak to že jste v pracovní době v civilu?" To už jsem vám vysvětlil... že bych to nestihnul... "Tak jste měl jet v uniformě domů..." Tak to bych si pak prosil proplatit ten čas v uniformě jako pracovní dobu nebo služební cestu... ale to jsem mu neřekl). Ale on dodal dozorčímu, že mě potrestá a že budu makat i kdybych měl kopat v útvaru kanály... a tak jsem mu řekl, že mám rozpíchanou ruku... a žádnou zátěž... a tak jsem musel čistit důstojníkům zbraně místo tělocviku...

A tím to neskončilo... jelikož velitel zjistil, že se oháněl něčím co mi nemůže nařizovat, nikoho nijak nepotrestal... ale vydal nařízení, že každý kdo půjde k lékaři přijde ráno do práce, převlékne se do uniformy, zapíše se do knihy nemocných (vydal pro každé zařízení jednu knihu) a pak odejde k lékaři. A to když máte 38 a dostanete se k doktorovi nejdříve v osm hodin... je tam už dvacet lidí před vámi. Takže když to dobře jde, ulehnete na postel až někdy... po obědě... nepočítaje to, že se musíte znova převléknout do civilu... Kdyby ta kniha aspoň k něčemu byla... není tam ani příchod ani odchod.. .a jste-li nemocní tak máte neschopenku... tedy důkaz toho, že jste skutečně byli u lékaře. A tak mi všichni kluci poděkovali... a přitom jsem udělal z těch dalších tří lidí co to udělali jako já aby nemuseli na střelby... maximum proto aby se to nestalo.

Byl bych zvědav, až by jednou byl nástup a velitel zase předváděl ty svoje výlevy, jako že bude trestat ty zdravé nařízenýma přesčasama a tvrdšíma nácvikama za ty, co jsou doma... nebo že každému, kdo onemocní sebere peníze... atd. Tak bych k němu vystoupil a zahlásil se a sdělil mu, jelikož zákon nařizuje, že všichni podřízení jsou povinni upozorňovat na zjištěné nedostatky nadřízené, s lítostí mu oznamuji, že jeho excesní chování, které místo respektu a úcty vzbuzuje spíš na tváři mužstva úsměv a kroucení hlavou nad tím, zda-li je vůbec normální... připomínající spíš ješitnost zamindrákované ženy nemůžu tedy považovat za vzorné... a nemůžu tedy ani považovat za svou čest sloužit pod takovým velitelem jenž u jiných útvarů nejvíce je znám svou pověstí blázna.

Ale nevím jestli bych pochodil... jednou jsem totiž takto upozornil svého nadřízeného, že nemá správně protažený opasek... samozřejmě v dobrém, aby ho žádný velitel nevyhrotil... ve stylu třeba našeho velitele... "Jak můžete dělat velitele družstva, když si neumíte ani zapnout správně opasek?!" a víte co se stalo? Jeho první reakce byla... jako co si to dovoluji... ale to hned otočil... na to že jsem udělal dobrou věc... ale pak se mi za to celý nácvik mstil. Copak k němu můžu přijít a říct... "Hele kámo sprav si pásek ať tě někdo nevyhrotí?" Musím služebně... zahlásit se o slovo a pak to říct tak, že to slyší i ostatní... a on to bere jako zesměšnění a urážku... a já mám doplácet na to, že jsem si toho všimnul, že jsem ho chtěl uchránit horších nepříjemností, nebo za to, že on si neumí zapnout pásek. Asi jsou to tresty za to, že se že zajímám o dobro jiných...

Ale již brzy tahle etapa skončí... a co mi dala? Mně dala to, že na rozkaz musím mlčet i když jsem v právu... že jsem se naučil... ne tak jak chci já... naučil jsem se nekladení odporu ale jití cestou ústupu... ikdyž ten, který se nade mne povyšuje, na to nemá. Naučil jsem se být jen loutkou a neplést se do věcí, které ač bych mohl jim prospět nejsou v mé kompetenci... takže mě to dalo pasivitu... pasivitu ke všemu... a spočívání si v klidu. Ať si lámu hlavou ti, kteří za to mají odpovědnost. Všechny mé starosti jsem mohl odhodit. Vše bylo několikrát násobně řízeno... a tak těm kteří nechápou jak jsem mohl jít tam sloužit tomu... bych řekl, abych zjistil jestli dokážu snášet dobře to ponížení to, že o vás rozhodují jiní, že si na vás vylévají své mindráky... A přitom to nechat plavat.

Beznadějný případ